Morálka a etika

Morálka a etika

Slovo morálka je odvozeno od latinského mos (=obyčej, zvyk, mrav), slovo etika je odvozeno od řeckého slova éthos (=obvyklé místo bydlení, zvyk, mrav). Tato slova tedy mají v podstatě skoro stejný smysl, ale přesto se často rozlišují.

V češtině se slovo morálka užívá hlavně ve dvou významech:

a) plnění povinností vyplývající z mravního uvědomění; kázeň: občanská morálka, pracovní morálka;

b) proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání: otrokářská morálka, křesťanská morálka, šosácká, falešná, pokrytecká, měšťácká morálka.

Etika je teorie morálky. Reflektuje morálku a snaží se najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, tj. táže se na její založení, zdůvodnění, legitimaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého konání? Jak mám jednat? Co je ctnost? Proč mám jednat tak a tak? Během dějin se na základě různých přístupů k řešení těchto otázek vyčlenila široká škála směrů.

Dvojí odpověď na základní otázku, 3. část

Dvojí odpověď na základní otázku, 3. část

Zadruhé se ptáme, zda předfilosofické morální vědomí potřebuje etickou reflexi. Odpověď je dána povahou předfilosofického mravního vědomí. Pokud jde o vědomí obecných mravní skutečnosti, je nutno říci, že toto předporozumění je konsistentní jen podmíněně a sotva ob-stojí při bližší analýze: je vágní, nepřesné, někdy chybné – zvláště v konfrontaci se současným filosofickým myšlením. Předfilosofické mravní vědomí tedy potřebuje, aby filosofická etika předpoklady obsažené v mravním předporozumění kriticky posoudila, upřesnila, eventuálně opravila. Jde o filosofickou rekonstrukci běžného předporozumění. (Srov. A. Anzenbacher, Úvod do Etiky, str. 13 a 17)

Pokud jde o konkrétní hodnocení jednotlivého jednání, potřeba filosofické etiky vystupuje vždy tehdy, když je normativní platnost norem nějak zpochybněna a musí být zdůvodňována. Je tomu tak, když své morální soudy konfrontujeme se soudy druhých lidí nebo když je třeba upevnit mravní jednotu společnosti.

Mimoto „člověk dnešní západní civilizace je následkem stále nových možností techniky a medicíny stále znovu stavěn před konflikty nezvládnutelné běžným morálním vědomím (např. ochrana životního prostředí, umělé oplodňování, genové inženýrství). Potřebuje pro svá rozhodnutí pomoc a je při tom odkázán nejen na etiku, ale i na empirické vědy“ (Ricken, str. 17).

Dvojí odpověď na základní otázku, 2. část

Dvojí odpověď na základní otázku, 2. část

Existují tedy dvě formy poznání mravní skutečnosti: předfilosofické mravní vědomí a vědecká filosofická etika. Je otázka, jaký je mezi nimi vztah.

Zaprvé se ptáme, zda je možno filosofickou etiku vybudovat nezávisle na předfilosofickém mravním vědomí. Podle Aristotela filosofická etika nevychází z apriorních principů (EN 1095a30), nýbrž postupuje induktivně od jednotlivého morálního soudu k principům, na nichž onen soud spočívá. Tedy etika předpokládá mravní praxi. Nejprve víme, že určité způsoby chování jsou dobré, resp. špatné, a pak se tážeme po důvodech, proč jsou dobré, resp. špatné. (Srov. Ricken, obecná etika, str. 18-19)

Tedy tvrzení o mravních zásadách „se získávají induktivně ze struktury jednání, které patří k výchozí mravní zkušenosti… Indukce ovšem nezůstává stát empiristicky pouze u zkušenostního materiálu, nýbrž získává z něho pravé principy jednání jako předpoklady a priori pro etické poznání, tj. principy, které – když je rozum jednou nalezl – potom jsou uznávány vždy a předem pro každou další zkušenost“ (srov. H. Seidl, Sittengesetz und Freiheit, str. 176, 178).

Tedy etika předpokládá běžné morální vědomí.

Dvojí odpověď na základní otázku, 1. část

Dvojí odpověď na základní otázku 1. část

Na otázku „Co mám dělat?“ si odpovídají a musí odpovědět všichni lidé. Ale jen malá část na ni odpovídá ve formě vědecké filosofické etiky. Většina to činí nejprve a především ve svém praktickém postoji. Už zde získávají zkušenost s dobrem i se zlem, posuzují své jed-nání i jednání druhých. Tak získávají tzv. předfilosofické morální vědomí.

Předfilosofické morální vědomí zahrnuje poznání ve dvou oblastech, které jsou spolu úzce spojeny. První oblast se týká některých obecných prvků mravní skutečnosti, které jsou předpokladem mravního hodnocení. Druhá oblast obsahuje konkrétní hodnocení jednotlivých jednání.

Pokud jde o (předpokládané) obecné prvky mravní skutečnosti, hlavní jsou tyto (srov. A. Anzenbacher, Úvod do etiky, str. 14-17):

1. Svému vlastnímu jednání a jednání druhých lidí připisujeme mravní hodnotu.
2. Při hodnocení lidského jednání předpokládáme, že jednající osoby poznávají rozdíl mezi dobrem a zlem a že vědí, že dobro je nutno konat a zlo nekonat.
3. Předpokládáme, že jednající je pánem svého jednání, že jednání je dobrovolné, že jsme svobodní.
4. Jsme přesvědčeni, že otázka, co je dobré a zlé, může být předmětem diskursu.
5. Uznáváme tzv. zlaté pravidlo, uznáváme požadavek respektování lidí jako rovnocen-ných bytostí.

Co je etika?

Co je etika?

Etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem je lidské jednání z hlediska mravnosti.

Základní otázka: Co mám dělat?

Tato na první pohled banální otázka vychází z podstaty člověka. „Člověk se musí tázat – náleží to k jeho podstatě. Není neproblematicky začleněn do nutnosti přírodního dění a také není jako zvíře spjat s omezeným prostředím či s určitým chováním. Člověk je vydán své vlastní svobodě. Musí sám vytvářet svou vlastní existenci, sám rozhodovat o svém jednání. Jako jednotlivec i ve společenství musí vytvářet lidský svět. K tomu je třeba vlastní poznání. To má v celku života orientující funkcí, umožňuje svobodu a odpovědnost v jednání. Proto se musíme tázat na to, co nevíme, ale vědět musíme a vědět chceme, abychom ve svobodě správně jednali.“ (E. Coreth, Základy metafyzicky, str. 9)

„Pojem filosofie v tomto světoobčanském významu lze charakterizovat těmito
otázkami:

1. Co mohu vědět?
2. Co mám konat?
3. V co smím doufat?
4. Co je člověk?

Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou an-tropologie. Ale v podstatě by bylo možno toto vše počítat k antropologii, protože první tři se vztahují ke čtvrté.“ (I. Kant, AA IX,24 n.)

Strukturalismus, Postmodernismus

Strukturalismus

- vznikl v 50. letech 20. století ve filozofii (už ve 30. letech fungoval v jazykovědě)
- zabývali se metodou, která je neoddělitelně spojená s disciplínou (např. fyzika + laborky)

Ferdinand de Saussure - základem je definování znaku = spojovací článek mezi pojmem a danou skutečností

Claude Lévi-Strauss - zkoumal primitivní myšlení minulých i současných přírodních národů
- ukázal rozdíl mezi vědeckým a předvědeckým myšlením
- předvědecké myšlení se dá použít i dnes, někdy je lepší než vědecké (typický příklad – vědec a kutil)

Postmodernismus

- 70. léta, ropná krize, v pozadí levicová hnutí
- nejdřív v architektuře USA, pak v literatuře a umění – odmítali diktát novosti za každou cenu
- chtěli, aby dílo bylo srozumitelné pro všechny (Eco, Kundera)

Jean Francois Lyotard
- velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku naprosto zklamaly
- nejistotu současnému člověku zvyšuje věda, protože odhaluje čím dál větší složitosti o světě a tak člověku zanikají jistoty. Současná věda člověka ponižuje svou nepřístupnou nepochopitelností, nepřipouští zlidšťující slabosti. Od takové vědy je potřeba se osvobodit, utéct.
- Poznání se tak zdokonalilo, že není možno popsat skutečnost jako celek. Jediná možnost – zříct se rozumového přístupu

- Hypotéza:společenské myšlení se dostává do krize v okamžiku, kdy lidstvo psychicky nezvládne nahlédnutí za určité hranice při poznávání světa.
- Dnešní člověk poznal hranici své historické smrtelnosti = člověk je schopen okamžitého sebezničení.