ETIKA A FILOZOFIA

Etika a filozofia - obsah

2011-03-07T01:45:00.001-08:00

Kant - Mravní dobro 2.

2009-12-20T10:41:00.000-08:00

Kant - Mravní dobro 2.

Pojem mravního dobra má dva aspekty či implikace:

První aspekt je aspekt hodnoty (v mravní linii). Je to mravní dobro jakožto vnitřní kvalita lidského skutku.
Druhým aspektem pojmu mravního dobra je aspekt cíle (v mravní linii). Je to dobro jakožto to, k čemu člověk směřuje, co si bere ve své mravní činnosti jako cíl; dobro, pro které se děje činnost člověka jakožto svobodného činitele.

Jde tu o dva různé aspekty, nikoli o dvě různé věci. Každá (pozitivní) hodnota je potenciálně cílem, protože každá (pozitivní) hodnota znamená vnitřně dobrou kvalitu nějakého úkonu nebo nějaké věci. A každý cíl má hodnotu. Je to věc perspektivy: tyto dva pojmy patří do dvou různých řádů: do řádu specifikace a do řádu provedení.

Řád specifikace je řád toho, co specifikuje mravní skutek (činí ho takovým, jaký je). Hodnota patří do řádu specifikace. I cíle uvažované v perspektivě jejich vnitřní kvality jsou uvažovány jako hodnoty.

Řád provedení je řád samotného vykonání skutku. Jde tu o cílové zaměření, o dobro jako cíl. I hodnoty uvažované v perspektivě provedení jsou uvažovány jako cíle.

Kant - Mravní dobro 1.

2009-12-20T10:40:00.000-08:00

Mravní dobro 1.

Každé jsoucno je ontologicky dobré, ale každé jsoucno není mravně dobré. Mravní dobro nemá stejný rozsah jako dobro ontologické. Je to zvláštní případ ontologického dobra. Je to dobro v určité oblasti, ve zvláštním řádu: v řádu naplnění lidského bytí, pokud jde o užívání svobody.

Dobro je, jak jsme řekli, to, co odpovídá přirozenosti jako takové, co ji zdokonaluje a uspokojuje její potřeby, krátce: co odpovídá jejímu cíli. Vlastním a specifickým dobrem člověka tedy bude to, co odpovídá jeho rozumové a svobodné přirozenosti, co mu rozum ukáže jako odpovídající jeho hlubokým tendencím, onomu nezadržitelnému pohybu k většímu bytí, jež ho přitahuje a v němž jedině může nalézt naplnění hlubokého „nedostatku“ své bytosti.

Kant - Každé jsoucno je dobro, Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.

2009-12-20T10:38:00.000-08:00

Kant

Každé jsoucno je dobro

Každé jsoucno je dokonalost pro ně vhodná. Ale to, co je dokonalost pro něco vhodná, je pro ně dobrem. Tedy každé jsoucno je pro sebe dobrem.

Každé jsoucno má nutně dokonalost, jíž je vnitřně konstituováno (tj. reálnou esenci). Ale dokonalost, jíž je jsoucno vnitřně konstituováno, je vhodná dokonalost, a nic mu více neodpovídá ani není pro ně více žádoucí. Proto jsoucno nemůže žádat nic, co nesměřuje ke zdokonalení této přirozenosti. Činnost totiž nemůže směřovat k ničemu jinému ani usilovat o něco jiného kromě toho, co odpovídá přirozenosti.
Potvrzuje to zkušenost, která ukazuje, že všechna jsoucna se ustavičně snaží zachovat sebe v bytí a zdokonalovat se.

Tedy každé jsoucno je dobré, tj. schopné být milováno, být předmětem lásky v té míře, v jaké je. Je to tzv. ontologické dobro. Ontologické dobro je věcně totéž co jsoucno, liší se jen v pojmu. Proto staří filosofové formulovali princip

Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.

Nejsou to synonyma: jsou to odlišné předměty myšlení. Ale jsou konvertibilní, protože tyto předměty pojmů jsou věcně totožné.

Kant - Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího)

2009-12-20T10:37:00.000-08:00

Kant

Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího).

Dokonalé je to, čemu nechybí nic, co náleží k jeho přirozenosti. Zdokonalující je to, co má dokonalost vhodnou pro žádajícího, co tedy odpovídá jeho snaživosti a je příčinou jeho doko-nalosti. Můžeme tedy usuzovat takto:

To, co je žádáno, má povahu cíle. Ale to, co má povahu cíle, nutně znamená dokonalost od-povídající žádajícímu. Tedy to, co je žádáno, je nutně dokonalostí žádajícího.

K první větě: To, co je žádáno, dává pohyb tím, že přitahuje. Ale to, co dává pohyb tím, že přitahuje, má povahu cíle. Tedy to, co je žádáno, má povahu cíle.

K druhé větě: To, co má povahu cíle, je předmětem tendence. Ale takový předmět nutně předpokládá vhodnost neboli úměrnost pro žádajícího: není totiž myslitelné, že přirozenost by měla sklon k tomu, co by ji odporovalo a nebylo jí úměrné. Tak pokrm je dobrý pro živočicha, protože je nutný pro jeho zachování; stejně voda pro rostlinu, kyslík pro vodík.

Kant - Dobro je to, co si všichni žádají

2009-12-20T10:31:00.000-08:00

Kant

Dobro je to, co si všichni žádají.

Lze to ukázat dvojí úvahou: Jde-li o rozumové bytosti, tj. o nás lidi, je patrno, že jsme činní jen tehdy, jsme-li uváděni v pohyb nějakým předmětem, který jsme postřehli svými smysly nebo rozumem jako užitečný, vhodný, odpovídající našim přirozeným tendencím a který nás takto přitahuje. Ale takový předmět, nakolik přitahuje vůli a je vůlí žádán, všichni nazývají dobrem. Naopak to, co po této stránce takto nepřitahuje, ale spíše je s to vyvolat odpor, se nazývá zlem.

Jde-li o nerozumná jsoucna, organická i neorganická, pozorujeme v nich přirozené tendence k tomu či onomu předmětu, které svědčí o tom, že tento předmět jim odpovídá (instinkty, chemická afinita). Ale předmět, který odpovídá takovým tendencím a snahám se jako takový nazývá dobrem.

Tedy jako dobro se chápe to, co si všichni žádají, a něco se nazývá dobrem jen potud, pokud je předmětem nějaké tendence.
Pojem dobra nevyžaduje, aby něco bylo aktuálně žádáno, ale aby mohlo být žádáno. Nevyža-duje se také, aby to byla rozumová snaživost neboli vůle, může jít o žádání v nejširším slova smyslu, tedy o jakoukoli tendenci k dokonalosti, která věci odpovídá.

Je však otázka, čím je dáno, že dobro vyvolává pohyb žádosti, a co tedy je podstatou dobra. Něco totiž není dobrem proto, že je to žádoucí, ale naopak je žádoucí proto, že je dobrem. Tedy žádoucnost neustavuje dobro, ale z dobrosti vyplývá a předpokládá ji. Na tyto otázky odpovídá věta

Ontologické dobro

2009-12-20T10:29:00.000-08:00

Ontologické dobro

Pojem dobra má – jako všechny pojmy – původ ve zkušenosti: dobré ovoce, dobré počasí, dobrý spánek. V tomto čistě zkušenostním stadiu tento pojem znamená něco příjemného, uži-tečného, dokonalého, co můžeme zkušenostně prožívat.

Zvířata nemají ideu dobra, obecný pojem dobra. Mají pouze smyslovou představu, vždy konkrétní, nikdy vyjádřenou v ideji. Např. s určitým souborem představ je spojen příjemný pocit (při příjímání potravy) nebo pocit bolesti (popálení ohněm) a tak se určitá věc vnímá konkrét-ně jako dobrá nebo špatná.

Lidé mají ideu dobra, obecný, rozumový pojem dobra. Ale nejprve je spojen se smyslovou zkušeností, není ještě zbaven čistě smyslových konotací. Je třeba uchopit rozumový obsah obsažený ve smyslové představě a vytvořit ideu, která není závislá na zkušenosti, není s ní spojena. K tomu dochází, když rozumově postřehneme zásadní totožnost mezi dobrem a jsoucnem (bytím).

Kant - Poznámka k autonomii 2.

2009-12-20T10:26:00.000-08:00

Kant - Poznámka k autonomii 2.

Tento proces interiorizace je dvojí: interiorizace rozumem a interiorizace láskou. Autonomie lidské bytosti znamená plnit zákon – zákon někoho jiného – který přijala za svůj rozumem a láskou.

Když jsem pochopil, že zákon je spravedlivý a dobrý, pak když poslouchám zákon, poslouchám svůj vlastní rozum. Proto je rozum bezprostředním pravidlem lidských skutků. To je první stupeň autonomie. Ale tento stupen nevylučuje služebnost, pokud naše srdce zůstává špatné a naše vůle fakticky obrácená ke zlu. Přijal jsem tento zákon rozumem za svůj, ale ze strachu, a zákon mi působí nátlak, protože nedělám, po čem touží mé srdce a k čemu má sklon má vůle.

Existuje však druhý stupeň autonomie, který vzniká interiorizací zákona láskou. Láska působí, že ten, koho milujeme, se stává naším druhým já, proto láska i ve svých nejskromnějších formách přináší určitou svobodu.

Člověk, který se zříká své vlastní vůle a plní vůli někoho druhého, protože ho miluje – a miluje-li ho opravdově – má více skutečné autonomie – ať je jakkoli malá – než člověk, který by poslouchal kategorický imperativ z úcty k zákonu a bez jakékoli lásky.

Ale jde-li o lásku v její nejvyšší podobě, o lásku k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sami sebe, pak autonomie ruší veškerou služebnost a láska s sebou nese úplnou svobodu.

Člověk pak koná to, co předpisuje zákon, z lásky k zákonu a k Původci zákona, a tak sleduje nejhlubší touhu své bytosti. Zákon, dokonale interiorizovaný láskou, se pro něho stal sourodý, už není pod zákonem, ale koná to, co miluje. Nedostal se nad zákon, ale nad nutící imperativ, který zákon ukládá.

Kant - Poznámka k autonomii 1.

2009-12-20T10:24:00.000-08:00

Kant

Poznámka k autonomii

Podle Kanta je praktický rozum neboli čistá rozumová vůle absolutně autonomní, tj. není podřízen jinému zákonu než zákonu, který si sám dává. Jinými slovy, důstojnost lidské osoby je taková, že osoba může poslouchat jen sama sebe. Kant nepochybně zaslouží veliké uznání pro to, že ve svém systému zdůraznil důstojnost lidské osoby, je však otázka, zda autonomie pojatá takto absolutně odpovídá skutečné povaze člověka.

Člověk jakožto osoba jistě je autonomní bytostí a má svou autonomii neustále rozvíjet. Ale je-li stvořenou bytostí, nemůže si jako mravní bytost činit nárok na absolutní autonomii. Získává svou autonomii postupně a vždy tak, že je podřízen zákonu někoho druhého, zákonu, který nezávisí na něm, ale na jeho přirozenosti a na Původci přirozenosti.

Ale tato heteronomii není svou povahou služebností, protože onen zákon stanovený někým jiným je zákon naší vlastní přirozenosti – žádá od nás, abychom jednali jako lidé neboli podle toho, čím bytostně jsme, a odpovídá touze naší vůle po dobru. Tato heteronomie se stává služebností teprve tehdy, když se naše vůle obrací ke zlu. Na druhé straně není tato heteronomie neslučitelná s autonomii, protože autonomie mravní bytosti se uskutečňuje interiorizací (přijímáním za své) zákona.

Kant - Poznámka k mravní motivaci 2.

2009-12-20T10:22:00.000-08:00

Kant - Poznámka k mravní motivaci 2.

Kant vylučuje lásku z mravní motivace proto, že požaduje v mravním jednání naprostou nezištnost. Láska je podle něho svou povahou heteronomní a obrácená jen k sobě, je to sebeláska. Tu je nutno z mravnosti vyloučit. Tradiční křesťanská mravnost zná nezištnost neboli čistou lásku jiné povahy. Člověk jí dosahuje postupně. Tato nezištnost sleduje cesty naší přirozené touhy po štěstí, ale podřizuje tuto touhu lásce k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sebe.

Začíná tím, že této lásce podřizuje úsilí o vrcholné štěstí, které chceme ještě pro lásku k sobě samým (i když prvotně pro lásku k Bohu), a vrcholí v tak plné lásce k poslednímu Cíli, že vrcholné štěstí chceme sice pro sebe, ale jen z lásky k tomuto Cíli a že v lásce k tomuto Cíli zapomínáme (aniž od ní můžeme upustit) na úsilí o vrcholné štěstí, protože ho chceme pro sebe pouze z lásky k Bohu. Křesťanství tedy přesahuje veškerý eudaimonismus tím, že neodmítá přirozenou touhu po štěstí a nevylučuje ji z oblasti mravnosti, ale zaměřuje ji k něčemu lepšímu, co můžeme milovat více než vlastní štěstí.

Kant - Poznámka k mravní motivaci

2009-12-20T10:20:00.000-08:00

Kant

Poznámka k mravní motivaci

V realistické filosofii se mravní skutek uvažuje na dvou rovinách: Předně na rovině specifikace (tzv. formální kauzality): skutek má svou vlastní hodnotu na základě své shody s pravidlem mravnosti.

Zadruhé na rovině provedení (tzv. účelové kauzality): na ní závisí jeho definitivní existenciální hodnota, protože i cíl musí být dobrý. V tradiční křesťanské morálce dobrý člověk koná to, co je dobré neboli shodné s mravním pravidlem, pro lásku k subsistujícímu Dobru (finální kauzalita).

Je možná podřazenost v řádu cílů: dobrý čin může být motivován láskou k sobě a osobním zájmem, láskou k sociální skupině atd. a to vše je podřízeno nejvyšší motivací, jíž je láska k Bohu. A je možná podřazenost také ve specifikaci: rozum je nejbližší pravidlo lidských skutků, ale je sám podřízen přirozenému zákonu a ten zase věčnému zákonu.

Ale Kant konstruoval svůj morální systém pouze v řádu formální kauzality a zcela vyloučil řád cílové kauzality. Zachovává sice pojem motivace (který sám o sobě patří do řádu cílů), ale převádí ho do roviny formální kauzality: Je to jediný rozumový „cit“, bezprostředně vyplývající z pojmu zákona, totiž úcta k zákonu. S vyloučením řádu cílů mizí také podřazenost cílů.Úcta k zákonu zaujímá v Kantově etice místo, které má v tradiční křesťanské etice láska k Bohu nade všechno.

Kant - Poznámka k předmětu vůle

2009-12-20T10:18:00.000-08:00

Kant

Poznámka k předmětu vůle

Podle Kanta „všechny materiální principy jako takové jsou stejného druhu a patří pod všeobecný princip sebelásky“.Tato teze je pravdivá, pokud spolu s Kantem uznáme, že motivací naší žádosti je vždy jen libost, kterou od něčeho očekáváme. Libost či potěšení je totiž vždy něco subjektivního.

Ale podle realistické filosofie se rozlišují tři druhy dobra: dobro příjemné (těšící), dobro užitečné a dobro zvané ušlechtilé. Dobro ušlechtilé, tj. dobro, které si žádáme pro ně samotné, nikoli jen proto, že je příjemné nebo užitečné, nemá v Kantově systému místo. Důvodem je Kantovo pojetí lidského poznání, podle něhož neexistuje rozumová zkušenost a zkušenost sebe. To je ovšem problém noetický, nikoli etický. Realistická filosofie uznává reálnou existenci rozumového dobra i možnost jeho poznání.

Kant ovšem mluví o dobru jako o „předmětu vůle“, ale pouze ve smyslu účinku chtění¬, tj. kvality, kterou lidské jednání přijímá od určení vůle, není tedy vnitřní kvalitou samotného jednání.

Kant - Autonomie vůle

2009-12-20T10:17:00.000-08:00

Kant

Autonomie vůle

Naše vůle je buď určována něčím mimo sebe (zákony mimo sebe) a pak je heteronomní, nebo je určována zákony, které jsou v nás samých, a pak je autonomní. Heteronomní jsou podle Kanta všechny etické teorie, které zakládají mravnost na vztahu k nějakému (vnějšímu) dobru, jako je blaženost, nejvyšší dobro, dokonalost apod.

Podle Kanta k nim patří i eudaimonismus. Kantova etická teorie je autonomní. Vyplývá to z povahy mravního zákona. Vůle není určována žádným vnějším dobrem, ale určuje sama sebe, je zákonem sama sobě.

Požadavek autonomie vede k tomu, že ve struktuře etiky a v mravním životě nemá u Kanta místo absolutní poslední cíl člověka. Konkrétně Bůh nemá v této oblasti žádnou úlohu. Jeho existence je sice postulátem praktického rozumu, ale do etiky Bůh vstupuje, až když je celý systém konstituován.

Je to nedokázané tvrzení, které (spolu s postulátem svobody vůle a nesmrtelnosti duše) praktický rozum požaduje pro celkovou harmonii a jednotu systému. Není předmětem vědění, ale víry v tom smyslu, že tento postulát přijímáme pouze ve jménu požadavků mravního jednání.

Kant - Čím má být vůle motivována?

2009-12-20T10:15:00.000-08:00

Kant

Čím má být vůle motivována?

Veškeré chtění musí mít určitý předmět (materii). Ale tento předmět proto ještě není nutně motivem vůle. Určující důvod vůle (její motivace) může být dvojí:

(a) empirický: motivace libostí nebo nelibostí. Tuto motivaci Kant v mravnosti odmítá z důvodů, které jsme uvedli.Vztah k objektu smyslového žádání by vedl do empirismu.
(b) neempirický: rozumová motivace, zásadně odlišná od motivace libostí a nelibostí. V čem tato motivace záleží?

Není to rozumový (nemateriální) předmět vůle, čistě rozumové dobro. Podle Kantových teoretických předpokladů není nám lidem takový předmět vůbec dán. Naše poznání začíná podle Kanta v tzv. názoru. Ale člověk má jen smyslový názor, žádný názor rozumový (místo toho jen tzv. rozvažovací formy a tzv. transcendentální vědomí).

Jako reálný objekt nám tedy není dáno nic rozumového. V mravnosti není vůle motivována ničím obsahovým (materiálním), ale čistě formálním motivem nepodmíněného povinování. Toto povinování má povahu nepodmíněného neboli kategorického imperativu. Základní formule kategorického imperativu zní: Jednej tak, aby maxima tvé vůle kdykoli zároveň mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství.

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru? 2.

2009-12-20T10:13:00.000-08:00

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru? 2.

Kant definuje blaženost jako vědomí rozumové bytosti o příjemnosti života, která nepřetržitě provází celou její existenci. Principem, který se snaží učinit motivem vůle blaženost, je sebeláska.

Každá bytost touží po štěstí, štěstí je nutným motivem jejího žádání. Ale blaženost nemůže být mravním zákonem, protože obsah blaženosti lze poznat jen empiricky. Pojem blaženosti je sice vždy základem vztahu předmětů k žádání, ale sám neurčuje nic specificky.

To, do čeho má každý vkládat svou blaženost, závisí na zvláštním cítění libosti a nelibosti každého člověka a i v jednom a tomtéž subjektu je to podmíněno rozmanitostí jeho potřeb. Tedy subjektivně nutný zákon (ve smyslu přírodního, ne mravního zákona), je objektivně úplně náhodný princip. Mravní zákon musí obsahovat rozumový motiv vůle, který je pro všechny stejný.

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru?

2009-12-20T10:11:00.000-08:00

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru?

Východiskem Kantovy etiky je povinnost, běžné vědomí povinnosti. Kant odtud odvozuje, čím se má vůle řídit (co ji má určovat neboli motivovat): Mravní povinnost musí platit pro všechny lidi stejně, tedy mravní zásady musí být obecně platné a nutné. Proto praktické principy, které předpokládají objekt (materii) žádosti, nemohou tvořit praktické zákony. Jde-li totiž o nějaký předmět žádání, pak určujícím motivem vůle je libost nebo nelibost, které předmět dává.

Ale o žádném předmětu nelze předem (a priori) vědět, zda bude spojen se slastí nebo strastí nebo bude indiferentní, to lze poznat jen empiricky. Empirické poznání však není obecné a nutné. Proto princip založený na subjektivním poznání libosti nebo nelibosti může být pouze maximou jednání (která platí subjektivně), nikoli zákonem (který platí obecně).

Všechny materiální principy (obsahové, mající vztah k nějakému předmětu) patří jako takové pod princip sebelásky neboli vlastní blaženosti.

Etická teorie Immanuela Kanta

2009-12-20T10:10:00.000-08:00

Etická teorie Immanuela Kanta

I. Kant žil 1724 – 1804. Jeho hlavní etická díla jsou Základy metafyziky mravů (1785), Kritika praktického rozumu (1788), Metafyzika mravů ve dvou dílech (1797).

Kant (zaprvé) odmítá empiristickou etiku, která zakládá mravnost jen a posteriori, na vztahu člověka k dobru jako předmětu smyslově založené zkušenosti. Kant takovou etiku označuje jako eudaimonismus a rozsáhle ji kritizuje.

Kant (zadruhé) sám se snaží založit mravnost a priori, pouze na tzv. kategorickém imperativu praktického rozumu, který je podle něho mravním zákonem autonomního sebeurčování vůle. Jeho etická teorie je typicky deontologická.

Etické teorie teleologické a deontologické, Teorie dentologické

2009-12-20T10:07:00.000-08:00

Etické teorie teleologické a deontologické

Teorie dentologické

Deontologické koncepce vycházejí z představy, že mravní závaznost jednání je dána o sobě, a nikoli ohledem na jakékoli cíle. (Řecké deon, -ontos znamená povinnost.) Mravní povaha kteréhokoli uskutečněného jednání (tj. to, zda je dobré, špatné či mravně indiferentní) tak není bezprostředně závislá na tom, k jakým důsledkům toto jednání vede, ale na ZPŮSOBU JEDNÁNÍ v nejširším slova smyslu.

To ovšem neznamená, že pro zvažování mravní povahy jednání nejsou relevantní úvahy o jeho důsledcích. Např. Kant, jehož pojetí etiky je považo-váno za vyhraněně deontologické, zdůrazňuje roli úvah, které jednání zkoumají z hlediska jeho důsledků. Podstatné však je, že tyto důsledky nelze nahlížet mimo pohnutky, představy či závazky jednajících subjektů.“ (Kolář – Svoboda str. 56 – 57)

Poznámka: vztah deontických a hodnotových soudů

Teleologické teorie jsou tedy charakterizovány slovem CÍL a DOBRO, deontologické teorie slovem POVINNOST.

O povinnosti ovšem mluví i teleologické teorie. A deontologické teorie mluví o mravním dobru a zlu. Jde o to, co je v dané teorii prvotní. Podle deontologických teorií zdůvodnění morálních hodnotových soudů předpokládá nejprve zdůvodnění morálních soudů deontolo-gických, tj. soudů povinnování. Podle teleologických teorie je na prvním místě zdůvodnění hodnotových soudů, z nich pak vyplývá zdůvodnění soudů povinností.

Etické teorie teleologické a deontologické, Teorie teleologické

2009-12-20T10:05:00.000-08:00

Etické teorie teleologické a deontologické

Etické teorie se liší nejen tím, zda pokládají mravní soudy za zdůvodnitelné či nezdůvodnitelné (teorie kognitivistické a nonkognitivistické), ale také – a především – tím, jaké povahy je základní kritérium, podle něhož se lidské jednání pokládá za mravné nebo nemravné. Po této stránce se rozlišují etické teorie teleologické a deontologické.

Teorie teleologické

„Za teleologické jsou pokládány ty etické teorie, které vidí mravní aspekt jednání v jeho směřování k určitým CÍLŮM. (Řecké telos znamená cíl.) V tomto případě ovšem nejde o žádný bezprostřední cíl v tom smyslu, v jakém je rozsvícení lampy cílem, k němž směřujeme tím, že přistoupíme k vypínači a stiskneme jej.

Povaha cílů, které zde máme ne mysli, je jiná. Tyto cíle jsou uvažovány jako jakési konečné vyústění všeho snažení – jsou absolutní. Názory na to, jaké cíle jsou v tomto smyslu absolutní, se pochopitelně liší. Obecně lze říci, že tyto cíle jsou chápány jako jakási hodnota, DOBRO o sobě. Zjednodušeně řečeno, jednání je z hlediska teleologických koncepcí etiky mravné (dobré) tehdy, když nás přibližuje k dosažení absolutních cílů.

Je přirozené, že tímto způsobem se na jednání pohlíží z hlediska jeho důsledků (konsekvencí), a proto teleologicky orientované etiky bývají také označovány jako KONSEKVENCIALISTICKÉ.

Mravní soudy hovořící o jednání podle takového přístupu totiž primárně nevypovídají o motivech jednajících či o jejich povinnostech, ale charakterizují důsledky, k nimž v rámci řetězce kauzálních souvislostí jednání směřuje

Naturalistický omyl 3.

2009-12-20T10:02:00.000-08:00

Naturalistický omyl 3.

Moorova teorie není obecně přijímána. Ale i když nesdílíme jeho názor, že „dobré“ je intuitivně jednoduchý, nedefinovatelný pojem, a máme výhrady i k argumentu otevřené otázky, přesto zůstává důležité zjištění: Proti všem pouze naturalistickým definicím je třeba zdůraz-nit, že mravní slova mají samostatný význam, který se nedá redukovat na empiricko-deskriptivní určení, a to ani tehdy, kdyby tento význam byl s takovými určeními vždy a nutně spojen.

Povahou dobra se budeme zabývat ve zvláštní kapitole.

Poznámka k „morálnímu výroku“

Rozlišujeme výroky DESKRIPTIVNÍ, empirické výroky morální: výroky s morálními predikáty
Morální výroky se dělí na morální výroky s hodnotícími predikáty – např. dobré, špatné, zlé, ctnostné, neřestné, chvályhodné, statečné, zbabělé: morální výroky HODNOTOVÉ, HODNOTÍCÍ, morální výroky s deontickými predikáty – dovolené, přikázáné, zakázané: morální výroky DEONTICKÉ

Naturalistický omyl 2.

2009-12-20T10:00:00.000-08:00

Naturalistický omyl 2.

Na základě tato chápaného významu slov “dobré” a “dobro” se nabízí tento CHYBNÝ ZÁVĚR (omyl): Domníváme se že “dobré” je možno definovat pomocí vlastnosti, jež dobru VŽDY A NUTNĚ náleží (kromě vlastnosti “dobré”). Na základě názoru, že každé dobro je kromě “dobré” také ještě “užitečné”, docházejí např. utilitaristé k chybnému závěru, že “dobré” je možno definovat pomocí “užitečné”.

Tento chybný závěr je podle Moora NATURALISTICKÝ, protože pojem, jímž je “dobré” definováno, je vždycky empirický a deskriptivní. V Moorově smyslu by šlo o naturalistický omyl, také kdyby “dobré” bylo definováno jako “přikázané Písmem a církví”.

Jak argumentuje Moore proti naturalistickému chybnému závěru (omylu)? Uvádí následující argument: Když definuji „dobré“ pomocí empirického predikátu (např. Dobré je užitečné), vzniká tato situace: Mohu definiens (výraz, jímž se definuje) zobecnit a ptát se, zda je dobré. (Je každé užitečné dobré?)

Pak dostanu vždycky v běžné řeči smysluplnou a nikterak triviální otázku. Netriviálnost takových otázek ukazuje, že příslušná naturalistická definice je nesprávná, ukazuje totiž, že „dobré“ a „užitečné“ nejsou totožné. Definuje-li hédonista „dobré“ jako „slastné“, pak se můžeme ptát „Je každé slastné dobré?“ a tato otázka nám připadá smysluplná a nikterak triviální. Jde o tzv. ARGUMENT OTEVŘENÉ OTÁZKY

Naturalistický omyl 1.

2009-12-20T09:58:00.000-08:00

Naturalistický omyl

Řekli jsme, že Humův zákon předpokládá, že deontické a hodnotové predikáty nemohou být definovány popisnými predikáty. O tomto předpokladu podnítil diskusi George Edward Moo-re pod heslem NATURALISTICKÝ OMYL.

Nejprve je třeba objasnit, jak Moore chápe slovo “dobré”. Moore tvrdí, že slovo “dobré” označuje specifickou vlastnost, která je primitivní v tom smyslu, že nemůže být vyložena pomocí žádných jiných vlastností – je nedefinovatelná. V případě “dobrého” jde o jednoduchý, intuitivně postižitelný obsah.

Ale “dobro” lze podle Moora definovat. protože jde o něco složeného: Dobro je to, co je dobré. Dobro tedy má nejméně dva prvky: “něco” a vlastnost “dobré”. Přitom by bylo možné, aby dobro mělo vždy a nutně mimo “dobré” ještě jiné vlastnosti, například “užitečné” nebo “příjemné”.

Humův zákon 2.

2009-12-20T09:57:00.000-08:00

Humův zákon 2.

Hume považuje za nemyslitelné, aby výroky s „má být“ mohly být odvozovány z popisných výroků, které se od nich zcela liší. Tato logická nemožnost se proto označuje jako HUMŮV ZÁKON. Ten říká: žádný hodnotící nebo deontický výrok nemůže být platně odvozen z řady premis, která neobsahuje alespoň jeden hodnotící nebo deontický výrok.

Z čeho plyne Humův zákon? Z toho, že závěr úsudku je logicky správný jen tehdy, vyplývá-li z premis podle logických pravidel. Nesmí proto obsahovat žádné pojmy, které nejsou výslov-ně obsaženy v premisách.

Zdůvodňuje-li se Humův zákon tímto způsobem, pak mu ovšem již předchází rozhodující PŘEDPOKLAD, že mezi deontickými a hodnotícími predikáty na straně jedné a popisnými predikáty na straně druhé neexistují žádné analytické souvislosti, že tedy deontické a hodnotící predikáty nemohou být definovány predikáty popisnými.

(Analytický soud je ten, jehož pojmy spolu nutně souvisejí, analytický soud vykládá obsah pojmu, např. tělesa jsou rozlehlá. Syntetický soud spojuje pojmy, které spolu nutně nesouvisí, např. tělesa jsou těžká.)

Humův zákon 1.

2009-12-20T09:55:00.000-08:00

Humův zákon 1.

Jednoduchou možnost zdůvodnění morálních vět představuje zdůvodnění empirickými deskriptivními výroky. Kdyby se to osvědčilo, bylo by možno morální otázky rozhodovat pomocí empirických věd. Ale je možné z deskriptivních výroků vyvozovat morální výroky? Tohoto problému se týká tzv. Humův zákon.

Na jednom místě svého Pojednání o lidské přirozenosti Hume píše:

„V každém systému morálky, s nímž jsem se dosud setkal, jsem si vždy povšiml, že jeho autor po nějakou dobu postupuje běžnými úvahami a ustavuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, když pojednou jsem překvapen zjištěním, že na místo běžných spon výroků jako „je“ a „není“ se nesetkávám s žádným výrokem, který by nebyl spjat pomocí „má být“ nebo „nemá být“.

Tato změna je stěží zaznamenatelná, má však rozhodující důsledky. Jelikož toto „má být, nemá být“ vyjadřuje nějaký nový vztah či tvrzení, je nutné, aby tento vztah byl prozkoumán a vysvětlen a zároveň aby bylo vysvětleno to, co se zdá docela nejasné – jak tento nový vztah může být odvozen z jiných, které jsou od něho zcela odlišné.“ (III, 1, 1)

Etické teorie kognitivistické, Etický realismus

2009-12-20T09:53:00.000-08:00

Etické teorie kognitivistické

c) Etický realismus

Tato teorie má poněkud zvláštní postavení. Podobně jako naturalismus učí, že morální soudy jsou objektivně pravdivé nebo nepravdivé, ale přitom podobně jako nenaturalismus tvrdí, že mravní soudy nelze redukovat na empirické soudy (soudy o empirické realitě). Etický realismus v jádru říká, že soud „X je (mravně) dobré“ může být pravdivé tvrzení – a to díky tomu, že existuje jistý (objektivní) etický fakt, totiž že X je dobré. Realismus však neumisťuje etické fakty do empiricky přístupného světa. (Kolář – Svoboda str. 60 – 61, 117)

K etickému realismu patří (mimo jiné) také nauky, které zakládají etiku na metafyzických výpovědích. Jsou to například etické teorie středověkých scholastiků a moderních filosofů, kteří na scholastickou filosofii navazují.

Etické teorie kognitivistické, Etický intuicionismus

2009-12-20T09:50:00.000-08:00

Etické teorie kognitivistické

b) Etický intuicionismus

Odmítá názor, že etické soudy jsou odvozeny induktivně z empirie: dle etické teorie intuicionismu máme schopnost jasně vidět, které naše jednání je správné a rozumné a které nikoli. Máme schopnost intuitivně nazírat svět mravních norem. Díky této intuici se nám určité, pře-devším ty nejzákladnější morální principy jeví jako zřejmé.

V moderní filosofii zastávali intuicionismus především Georg Edward Moore [džódž edvd múr] (1873 – 1958), William David Ross [wiljem deivid ros] (1877 – 1971) a Henry Sidgwick [henri sidžvik] (1838 – 1900).

Poznámka k intuicionismu:

Intuicionismus naráží na následující problém: Lidé mají rozdílné a mnohdy vzájemně nesluči-telné názory na etické otázky a existují morální dilemata, jež lidé musí v praktickém životě řešit. Tato skutečnost je však v rámci intuicismu nevysvětlitelná.

Jsme-li si totiž a priori vědomi nějakých základních morálních principů či dokážeme-li intuitivně rozeznat, co je dobré, jak jednat správně atd., pak by nesouhlas ohledně morálních témat mezi lidmi vlastně neměl existovat, stejně jako by neměla existovat třeba morální dilemata. (Kolář – Svoboda str. 72 – 73)

Etické teorie kognitivistické, Etický naturalismus

2009-12-20T08:30:00.000-08:00

Etické teorie kognitivistické

1. Kognitivistické teorie

Podle kognitivistických teorií jsou morální věty zdůvodnitelné tj. mají pravdivostní hodnotu. Jednotlivé teorie se liší v tom, jak toto zdůvodnění chápou:

(a) Etický naturalismus

Podle této teorie lze morální pojmy a výrazy (např. dobrý, spravedlivý, ctnost) definovat em-pirickými, deskriptivně uchopitelnými pojmy, např. příjemný, nutný, radostný.
„Naturalismus můžeme obecně charakterizovat jako názor, že vše je možné vysvětlit „přiro-zeným“ způsobem. Jako „přirozené“ je v této souvislosti obvykle chápáno vysvětlení pomocí metod, jež jsou charakteristické pro přírodní vědy.

V užším chápání je termín „naturalismus“ chápán jako označení pro metaetickou doktrínu, která tvrdí, že mravní soudy nejsou nějak principiálně odlišné od soudů, které popisují svět z pohledu empirických věd... Tento názor je obvykle spojen s přesvědčením, že mravní soudy lze logicky odvodit z premis, které nemají povahu mravních soudů, ale mají povahu tvrzení o empirických faktech a o kauzálních souvislostech…“ (Kolář – Svoboda str. 58 – 59)
K naturalistickým etickým teoriím patří především tzv. utilitarismus, o němž pojednáme později.

Poznámky k nonkognitivistickým teoriím

2009-12-20T08:28:00.000-08:00

Poznámky k nonkognitivistickým teoriím

Lze konstatovat, že nonkognitivistické teorie obsahují rozpor:
Na jedné straně tvrdí, že morální věty nejsou definitivní pravdivé propozice, že morální výro-ky nakonec spočívají na rozhodnutích. Na druhé straně předkládají tyto teze jako výroky, jež si kladou nárok na pravdivost.

Nonkognitivistické teorie na jedné straně říkají, že neexistují zdůvodnitelné mravní normy. Odpovídají na otázku: Existují definitivně pravdivé morální normy, existují zdůvodnitelné pokyny pro lidské jednání, které vypovídají, co je mravně správné nebo nesprávné? Nonko-gnitivistické teorie odpovídají záporně a tuto odpověď odůvodňují – opřeny o důvody popírají možnost zdůvodněných norem. – Ale tato odpověď implikuje normy jednání. Správně jedná ten, kdo se orientuje ne podle morálních soudů – podle nich se orientovat nemůže –, nýbrž např. podle citů (jestliže zastává zdůvodněný názor, že city jsou jediné orientační možnosti). Pro nonkognitivistu by byl jediný odpovědný způsob jednání orientovat se podle citů.

Kdo argumentuje pro nonkognitivistickou teorii, uznává tím rozum jako poslední instanci pro posouzení svého jednání – a to je kognitivistivká pozice

Decisionismus, Možnost univerzalizace

2009-12-20T08:26:00.000-08:00

Možnost univerzalizace. Mravní příkazy jsou příkazy speciálního druhu. Některé příkazy („jednoduché“) nelze zobecnit. Mravní příkazy jsou takové, které lze zobecnit. Např. v určité situaci vyslovím soud „Měl bys dělat A“. Beru-li tento příkaz jako mravní soud, jsem vázán považovat takový příkaz za zobecnitelný.

Univerzální imperativ lze vytvořit tak, že k frastikonu obecné indikativní věty se dodá imperativní neustikon: „Vždycky se mají vra-cet půjčené peníze“ = „Všichni vracejí vypůjčené peníze“ (obecná deskriptivní věta) + „vyzývám k tomu“ (neustikon).

Revisionismus. Zůstává otázka, podle jakého měřítka (podle jakých kritérií) se má určovat, co je (mravně) dobré. Je to otázka na mravní principy: neboť mravní soudy předpokládají mravní principy. Hare řeší tuto otázku decisionisticky (a tak zaujímá NEKOGNITIVISTICKOU pozici). Mravní principy jsou subjektivní ustanovení, jež volíme.

Hare uvažuje takto: Preskriptivní věty se nedají odvodit bez preskriptivních premis. Ty opět předpokládají preskriptivní premisy, jež nemohou být vyvozeny výlučně z deskriptivních premis. Musí tedy existovat první preskripce, které už nelze dále odůvodňovat. Tak zbývá jen decisionistický důsledek.

Poznámka k decisionismu:

Podle empirismu jsou věty objektivní jen tehdy, když se týkají (deskriptivně) empirických faktů. Tedy (a) objektivita patří jen větách o faktech, (b) preskripce jako takové nejsou věty o faktech. Z toho plyne (c), že preskripce nemohou být objektivní, jsou to decisionistická ustanovení.

Dskriptivismus je tedy důsledek empiristických předpokladů.

Decisionismus, Preskriptivismus

2009-12-20T08:24:00.000-08:00

Decisionismus

Podle emotivismu vyjadřují morální soudy postoje nebo city – a ty už nelze hodnotit. Podle decisionismu je poslední kritérium morálních soudů v rozhodnutích, a ta je možné v omezeném smyslu podrobit kritice.

Hlavním představitelem decisionismu je anglický filosof Richard Mervin Hare [ričd mévin her] (1919), autor teorie etického preskriptivismu, z něho decisionismus vychází.

Preskriptivismus je založen na myšlence – s níž jsme se setkali už u emotivismu – že výrazy jazyka morálky slouží primárně k vyjádření postojů ovlivňujících jednání. Tedy výchozím bodem Harova pojetí etiky je představa o skutečně praktickém charakteru mravních soudů. Ale tato praktická funkce morálních soudů je nestaví mimo oblast logických postupů.
Podle preskriptivismu jsou mravní soudy předpisy, preskripce. Soud “A je dobré” = Dělej A! Měl bys dělat A. mravní soudy mají preskriptivní význam.

Preskripce nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Preskriptivní a deskriptivní věty mají společné prvky. Srovnej: Zavřeš dveře. Zavři dveře. – U rozkazovacích vět lze rozlišit dvě složky: frastikon a neustikon. Frastikon je složka společná větě deskriptivní i rozkazovací; neustikon vyjadřuje postoj mluvčího.

Závěry k emotivismu

2009-12-20T08:23:00.000-08:00

Závěry k emotivismu

1. Vzhledem k tomu, že emoce jsou v první řadě záležitostí individuální etiky, není snadné na emotivním základě argumentovat ve prospěch objektivní, nerelativní morálky. Lze tedy říci, že emotivismus je přístupný relativistickým výkladům, ačkoli většina emotivistů se snaží neupadnout do mravního relativismu.

2. Závažným důsledkem emotivistického přístupu je to, že mravní soudy jsou postaveny mimo logický diskurs. Tato soudy nemohou být ani premisami ani závěry správných logických úsudků a jakákoli logicky podložená argumentace o mravních otázkách je tedy podle emotivistů nemožná.

3. Radikální emotivismus odkazuje mravní soudy do sféry iracionality. Vezmeme-li důsledně emotivistická východiska, jakékoli mravní spory jsou bezpředmětné. Žádná situace skutečného mravního konfliktu nemůže nastat.

Poznámky ke Stevesonovi

2009-12-20T08:22:00.000-08:00

Poznámky ke Stevesonovi:

Není jasné, jak Stevenson (a Ayer) ve své teorii odlišuje to, co je morální, od nemorálního. Existují přece různé postoje, jež mohou být spojené s emocemi: postoje mravní, náboženské, estetické, gastronomické.

Slova, jimiž je vyjadřujeme, mohou téměř vždy mít emocionální význam a lze jich užít apelativně, sugestivně a persuasivně.

Podle Stevesona je nutnou podmínkou mravního mluvení funkce ovlivňování druhých. Ale je tu také oblast svědomí a subjektivní moralita.

Charles Leslie Stevenson

2009-12-20T08:20:00.000-08:00

Charles Leslie Stevenson

Stevensonova etická teorie vychází ze dvou předpokladů.

Prvním je (tak jako u Huma a u Ayera) EMPIRISMUS. To, co připouští racionální přístup, je jedině oblast vědecko-empirických názorů. Všechno, co do této oblasti nepatří, se stává věcí iracionálního postoje.

Druhým východiskem je Stevensonova KAUZÁLNÍ TEORIE VÝZNAMU. Podle ní jazyk slouží k tomu, aby v posluchači vyvolal mentální stavy. Význam jazykového vyjádření záleží v jeho schopnosti (1) vyjadřovat mentální stavy mluvčího a (2) vyvolávat je v posluchači. Jde-li o kognitivní stavy, je to deskriptivní význam, jde-li o emoce, city, je to emotivní vý-znam.

Podle Stevensona morální slova a věty mají dva významy. Řeknu-li: “Je to dobré”, znamená to (1) „Já s tím souhlasím”, (2) “Souhlas s tím také”. Imperativy a jazyk morálky slouží k tomu, abychom ovlivňovali chování druhých (imperativy vyzývají druhého, aby se vědomě rozhodl, jazyk morálky pracuje s prapředky sugesce, jež mají změnit chování druhých).
Objektivní morální dobro neexistuje.

Alfred Jules Ayer

2009-12-20T08:19:00.000-08:00

Alfred Jules Ayer

Pozice A. Ayera je podobná teorii H. Huma. Ayer se ztotožnil s filosofií logické pozitivismu Vídeňského kroužku (empirismus).
Všechny smysluplné výroky (s pravdivostní hodnotou) jsou buď analytické propozice („pojmové relace“), nebo empirické propozice („fakta“). Morální věty nelze začlenit do těchto tříd: Nejsou analytické; hodnotové predikáty neoznačují empiricky dostupné vlast-nosti a nelze je definovat empirickými predikáty.

Hodnotové výroky jsou emocionální výrazy: Slouží k vyjádření citů nebo (pozdější Ayerova pozice) postojů mluvčího a k vyvolávání citů (abychom tak motivovali jednání). Řeknu-li: „Není správné, když jsi kradl“, říkám jen „kradl jsi,“ dodatek „není správné“ nerozšiřuje vý-pověď, dávám jen najevo svůj nesouhlas.

Výraz citů nemůže být nepravdivý: protože se nic netvrdí o nějakém faktu.
V základu Ayerovy etické teorie je EMPIRISMUS a odmítání metafyziky

Poznámky k Humově teorii

2009-12-20T08:16:00.000-08:00

Poznámky k Humově teorii:

Je smysluplné se ptát, co způsobuje pocit, který je vyjádřen v mravním soudu, i když tento soud není konstatováním, že některý skutek nebo kvalita či charakter způsobují ten pocit. Soud sice vyjadřuje pocit a nevypovídá o příčině pocitu – ale my o tom můžeme vypovídat, i když tato konstatování budou empirické spíše než mravní pozice.

Pokud jde o poslední cíle lidského jednání, není možné o nich podat racionální vysvětlení, jestliže racionálním vysvětlením myslíme. vysvětlení v termínech vyšších neb vzdálenějších principů: Proč cvičíte? Chci si uchovat zdraví. Proč to chcete? Nemoc je bolestivá. Proč ne-máte rád bolest? Odpověď není. Je to poslední cíl a nevztahuje se nikdy k nějakému objektu. Podobně je-li odpověď dána v termínech libosti, je zbytečné ptát se dále, proč libost je žádoucí. Něco musí být žádoucí samo pro sebe, nelze postupovat do nekonečna.

Můžeme se ptát, proč ta nebo ona zvláštní linie činnosti způsobuje mravní satisfakcí, a proto se pokládá za ctnostnou. Hume zdůrazňuje důležitost užitečnosti, a po této stránce je před-chůdcem UTILITARISTŮ. Ale užitečnost není pro něho jediným zdrojem mravního schvalování. (Poznamenejme ještě, že Hume byl ve svém výkladu mravních soudů poután svou psychologií a svou teorií relací.)

David Hume 5. část

2009-12-20T08:15:00.000-08:00

David Hume 5. část

Implikuje tento názor relativismus? Na základě principu, že o chutích se nediskutuje? Je zřejmé, že často existují rozdíly mezi mravními soudy různých lidí. Zdá se však, že Hume se domníval, že obecné mravní cítění je všem lidem společné – nejen v tom smyslu, že všechny normální lidské bytosti mají mravní pocity, ale také v tom smyslu, že v činnosti těchto pocitů existuje určitá základní shoda.

Když mluví o legitimnosti vzpoury proti tyrano-vi, poznamenává, že jen velmi silné porušení zdravého smyslu může vést k tomu, abychom odsuzovali odpor proti útlaku. Dodává: „Obecné mínění lidstva má určitou autoritu ve všech případech; ale v případě mravnosti je dokonale neomylné. A není méně neomylné proto, že lidé nedokážou jasně vysvětlit principy, na nichž se zakládá.“

Jestliže mravní pocity vycházejí z původní konstituce lidské mysli, je jen přirozené, že je určitá základní shoda.A zakládají-li se mravní rozlišení na citech spíše než na rozumu, nemůžeme jít za shodu v cítění a dovolávat se dalšího kritéria.

Podle Huma: To, čemu říkáme mravní soud, vyjadřuje prostě pocit schvalování nebo nesou-hlasu, který má člověk, který soudí, k daném skutku nebo kvalitě nebo charakteru. A v tomto smyslu zastává EMOTIVNÍ TEORII ETIKY.

David Hume 4. část

2009-12-20T08:12:00.000-08:00

David Hume 4. část

Lze odpovědět, že incest není pokládán za mravně špatný, když ho konají zvířata, protože nemají rozum, který je schopen poznat jeho špatnost, kdežto lidé to mohou. Tato odpověď je podle Huma zjevně nepoužitelná. Protože dříve než rozum může poznat špatnost, špatnost tam musí být, aby mohla být poznána. Nedostatek rozumové schopnosti může bránit zvířatům v poznání povinností a závazků, ale nemůže zabránit povinnostem, aby existovaly, „neboť musí dříve existovat, aby mohly být poznány. Rozum je musí nalézat, nikdy je nemůže produkovat. Tento argument zaslouží, abychom ho uvážili, protože je podle mého názoru (říká Hume) zcela rozhodující.“

Jestliže činíme mravní rozlišení a jestliže tato rozlišení nevyplývají z rozumu, musí vyplývat či být založeny na cítění. „Mravnost je přesně vzato cítěna, nesoudí se o ní.“ Ctnost vyvolává „příjemnou“ impresi, neřest „nepříjemnou“ impresi. „Čin či cit nebo charakter je ctnostný nebo neřestný – proč? Protože pohled na ně vyvolává potěšení/libost nebo nelibost zvláštního druhu.“
Hume zdůrazňuje, že libost vyvolaná ctností a nelibost vyvolaná neřestí jsou zvláštního druhu. Termín „libost, potěšení“ označuje mnoho různých typů pocitů.

„Dobrá hudební skladba a láhev dobrého vína také vyvolávají potěšení; a nadto: Jejich dob-rost je určována pouze libostí. Ale říkáme proto, že víno je libozvučné a že hudba má dobrou chuť?... A každý cit potěšení nebo nelibosti, který vychází z charakterů a činů, není tohoto zvláštního druhu, který nás vede k chvále nebo odsouzení..

Morální cit je cit schvalování nebo nesouhlasu ve vztahu k činům nebo kvalitám nebo charak-terům. A je nezaujatý. Jedině když charakter uvažujeme obecně, bez vztahu k našemu zvlášt-nímu zájmu, vyvolává takový cit nebo pocit, který je nazýván mravně dobrým nebo špat-ným.“

Hume tedy definuje ctnost takto: „Jakákoli duševní činnost nebo kvalita, která dává pozoro-vateli příjemný pocit schvalování.“

David Hume 3. část

2009-12-20T08:10:00.000-08:00

David Hume 3. část

Hume to ještě blíže osvětluje. Říká, že mravní rozlišování nevyplývá z rozumu: „Rozum sou-dí buď o faktech nebo o vztazích.“ „Činnosti lidského rozumu se dělí do dvou druhů: srovná-vání idejí a vyvozování z faktů. A proto: kdyby ctnost byla poznávána rozumem, musela by být objektem jedné z těchto činností – není žádná třetí operace rozumu, která by ji mohla objevit.“

Zaprvé mravní rozlišení nepocházejí z rozumu, pokud se týká faktů. „Vezměme jednání, o němž se říká, že je neřestné, např. úmyslná vražda. Zkoumejte ho po všech stránkách a vizte, zda můžete najít fakt či reálnou existenci, kterou nazýváme neřestí. Ať ho vezmete jakkoli, najdete pouze vášně, motivy, chtění a myšlenky. Není tu žádný jiný fakt... Nemůžete ho nikdy najít, dokud neobrátíte pozornost na své srdce a nenajdete cit odmítání, neschvalování vůči tomuto jednání. Zde je fakt, ale je to objekt cítění, ne rozumu. Je ve vás, ne v objektu.“ Hume chce říci, že fyzický čin zabití je nebo může být stejný v případě vraždy jako v případě oprávněného zabití nebo popravy po rozsudku.

Zadruhé mravní rozlišování nepochází z rozumu, pokud se zabývá vztahy. „Existuje názor... že mravnost může být dokazována.“ V tomto případě neřest nebo ctnost musí záležet v nějakých vztazích. Je-li tomu tak, pak musí záležet v podobnosti, opaku, stupních kvality nebo ve vztahu kvantity a počtu. Ale tyto vztahy nacházíme právě tak v materiálních věcech jako v našich činnostech, vášních a chtěních. Proč se incest mezi lidskými bytostmi považuje za zločin, zatímco ho nepokládáme za mravně špatný mezi zvířaty? Přesto vztahy jsou v obou případech stejné.

David Hume 2. část

2009-12-20T06:36:00.000-08:00

David Hume 2. část

Podle Huma rozum nemůže mít vliv na jednání, základním zdrojem činnosti jsou vášně a afekty. A tak se Hume přiklání k druhé teorii, tj. k teorii mravního smyslu neboli cítění.
Zároveň však nemá v úmyslu popírat, že rozum má v mravnosti svou úlohu. Tak Hume říká, že „rozum a cit jsou přítomny v téměř všech mravních soudech a závěrech. Poslední věta, která prohlašuje charaktery a jednání milými a odpornými, chvályhodnými či zavržitelnými… je pravděpodobné, pravím, že tato poslední věta závisí na jakémsi vnitřním smyslu či cítění, které přirozenost učinila obecným v celém druhu.

Ale k tomu, aby byla připravena cesta pro takové cítění a aby byl jasně viděn jeho objekt, je (podle našeho názoru) často nutné, aby předcházely takové úvahy rozumu, aby byla učiněna jasná rozlišení, vyvozeny správné závěry, formulována srovnání, prozkoumány složité vztahy a stanoveny a zjištěny obecné fakty.“ Zkoumáme např. jednání z různých jeho aspektů a ve vztahu k různým okolnostem a srovnáváme ho s jednáním, jemuž se prima facie podobá. Ale když máme jasný pohled na jednání: to co v posledku ovlivní naše chování, je cítění, které máme ve vztahu k tomuto jednání.

Emotivismus, David Hume 1. část

2009-12-20T06:08:00.000-08:00

Emotivismus

Autory emotivistické teorie jsou Alfred Jules Ayer [elfrid džúls ér] (1910 – 1989) a Charles Luis Stevenson [čárlz stývnsn] (1908), ze starších filosofů už David Hume [deivid júm] (1711 – 1776).

David Hume 1. část

David Hume zkoumá mravní život na základě empirických dat. Empirickým faktem je, že lidé pronášejí mravní soudy. Co je (posledním) základem těchto soudů? Někteří soudí, že se zakládají na rozumu, a proto že jsou stejné pro každou rozumovou bytost. Podle jiných se zakládají na mravním smyslu či cítění, jehož základem je struktura a konstituce lidského druhu. Argumenty lze uvést pro obě mínění.

Na jedné straně můžeme říci, že v obyčejném životě i ve filosofii často probíhají diskuse o dobru a zlu, o tom, co je správné a nesprávné. A tyto diskuse uvádějí důvody pro své různé názory. A jak by se tyto diskuse mohly konat a jak by mohly být přijímány jako normální a rozumné činnosti, kdyby mravní diskuse nevyplývaly z rozumu?

Na druhé straně lze argumentovat, že esencí ctnosti je být příjemná či láskyhodná a esencí neřesti je být odporná. A přisouzení takových přívlastků je nutně výrazem afektu neboli citu, které se zakládají na původní konstituci člověka. A dále: cílem morálního uvažovávaní je činnost, konání povinnosti. Ale samotný rozum nemůže hýbat k činnosti. Pramenem jednání jsou tedy „vášně“ neboli afekty.

Analytická etika

2009-12-20T06:05:00.000-08:00

Analytická etika

Analytická filosofie zdůrazňuje klíčovou roli jazyka ve filosofickém zkoumání. Podle této filosofie nám analýza jazyka pomáhá poznat nejen fungování jazyka, ale také strukturu pojmového myšlení a to, jak je vystavěn náš svět.

Analytická etika se podle toho věnuje analytickému zkoumání vět, jimiž vyjadřujeme mravní soudy. Etika je ve své podstatě především logickým zkoumáním jazyka morálky.
Etické teorie, které byly vypracovány v rámci analytické filosofie, lze také rozdělit na kognitivistické a nekognitivistické. Nejprve předložíme některé teorie nonkognitivistické.

Nekognitivistické teorie jsou dvojího typu: Teorie emotivismu – morální věty jsou výrazem citů či postojů; teorie decisionismu – mravní věty jsou dány svobodným rozhodnutím, jež není motivováno rozumem.

Etické teorie nonkognitivistické

2009-12-20T06:04:00.000-08:00

Etické teorie nonkognitivistické

Etika odpovídá na otázku „Co mám dělat?“ a činí to tím, že analyzuje morálku, zdůvodňuje mravní zásady. Existuje ovšem řada takových zdůvodnění neboli etických teorií. Liší se po mnoha stránkách, ale především v otázce, zda odůvodnění mravní soudů je vůbec možné. Podle toho se rozlišují etické teorie kognitivistické a nonkognitivistické.

Kognitivistické teorie zastávají názor, že mravní skutečnosti jsou objektivní a poznatelné a že o nich můžeme pronášet pravdivé soudy. Nekognitivistické teorie naproti tomu zdůrazňují iracionalitu a subjektivitu mravních skutečností, podle nich nejsou morální soudy ani pravdivé, ani nepravdivé.

Významné teorie, které se zabývají těmto problémem, nacházíme v tzv. analytické filosofii.

Filosofické pozadí etického relativismu 2.

2009-12-20T06:02:00.000-08:00

Filosofické pozadí etického relativismu 2.

V základech (postmoderního) etického relativismu je řada zásadních a závažných filosofických pozic. Jde hlavně o dvojí rovinu:

(a) Na rovině noetické, tj. hodnoty poznání. Zde jde o jistotu, pravdivost, objektivitu poznání. Zatímco klasický realismu hájí jistotu i objektivitu poznání, v kontextu novověké filosofie konstatujeme velmi zásadní skepticismus. Z toho plyne, že v poznání etické skutečnosti nelze dosáhnout jistoty. Nic nelze nezvratně dokázat. Mravní zákon je zrelativizován v tom smyslu, že nemůže být kladen s jistotou jako pravdivý, nelze klást jedno pojetí nad druhé.

(b) Na rovině ontologické, tj. na rovině bytí. Mravní zákony mohou být objektivní a všeobecné jedině tehdy, když ve skutečnosti existuje něco, co je všem lidem společné a existuje nezávisle na našem poznání, nějaká konstantní ontologická struktura. Podle realistické filosofie je takovou skutečností všem lidem společná lidská přirozenost, která se ve své esenci nemění. Novověké filosofie však často chápou skutečnost jako zásadně měnlivou a nahodilou. Proto odmítají i „přirozenost“ jako konstantu skutečnosti. To také znamená relativizaci mravního zákona.

Filosofické pozadí etického relativismu 1.

2009-12-20T06:00:00.000-08:00

Filosofické pozadí etického relativismu 1.

Etický relativismus je velmi rozšířen proto, že odpovídá současnému životnímu pocitu, a to hlavně ve dvou bodech:

Pro novověk je charakteristický obrat k subjektu. Intenzivně se vnímá svoboda subjektu. „Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste pocit těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědné svobody, ne z donucení, ale z uvědomělé povinnosti“ (DH 1). „Osobnímu svědomí jednotlivce se připisuje nárok na vlastní nejvyšší stupeň morálního úsudku, jenž kategoricky a neomylně rozhoduje o dobru a zlu...

Takový názor zcela splývá s individuální etikou, podle níž každý člověk je konfrontován se svou vlastní pravdou, která je odlišná od pravdy ostatních jednotlivců. Tak se dospívá k etickému relativismu“ (VS 31).

Současná zkušenost je také zkušenost radikální plurality. Uznává se nepřekročitelná oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních projektů, vzorců jednání. Druhou stranou tohoto pluralismu je jeho protitotalitní tendence.

Postmoderna se staví proti všem nárokům na hegemonii (zde: názorový monopol). Nikdo si nesmí činit nárok na výlučnou pravdivost. Pravda je výrazem konkrétního společenství, kde každý má svůj jazyk a svůj hodnotový žeb-říček.

Výpovědi sociologie 2.

2009-12-20T05:58:00.000-08:00

Výpovědi sociologie 2.

Důvod nesouhlasu je předně metodický. Uváděná fakta svědčící o rozdílných etických názo-rech lze interpretovat i jinak, než jak to činí relativismus: Lze zjistit, nebo nelze vyloučit, že na vývoji mravního vědomí se nepodílejí pouze faktory kulturní a historické, ale jde také o postupnou konkretizaci týchž obecných principů.

Při této konkretizaci ovšem dochází také k mnoha omylům, chybám a slepým uličkám. Proces konkretizace je patrný např. na příkladu uváděném někdy jako standardní, že usmrcení zestárlých vlastních rodičů u nás platí za zločin, v jiných kulturách se naproti tomu přikazuje.

Obě navenek tak rozdílné normy vycházejí z téhož etického přesvědčení, že děti jsou vůči svým rodičům zavázány zvláštní úctou a vděčností. Tak požadavek usmrcení asi vyplývá z představy, že děti mají včas pomoci svým rodičům odejít z tohoto světa, neboť zesnulí žijí na druhé straně ve stavu, v němž se nacházeli v okamžiku smrti.

Proti relativismu se poukazuje také na faktický obsah obecného mravního vědomí. Přes velkou různost existují obecná zásadní přesvědčení. Za mravně špatné se pokládá např. znásilnění, otroctví, rasismus, týrání nevinných, zneužívání dětí, týrání žen, podvody apod. Jestliže však existují v etických přesvědčeních takovéto společné věci, nedá se už zastávat teze o totální kulturní závislosti veškerého obsahu svědomí.

Výpovědi sociologie 1.

2009-12-20T05:57:00.000-08:00

Výpovědi sociologie 1.

Teze o společensko-kulturní závislosti veškerých mravních názorů je dnes vládnoucí představou v sociologii, jež značně proniká i do psychologie. Co platí v jedné kultuře jako dobré a hodnotné, je v jiné kultuře hodnoceno jako špatné a zavržitelné (obyčej usmrtit dvě první děti, moc muže nad životem a smrtí ženy, povinnost dětí usmrtit rodiče, než dosáhnou stáří).

Přitom na základě empirických dokladů směřuje obecně tendence k tomu, aby se rozdíly me-zi jednotlivými pojetími pokládaly za univerzální: V žádné etické otázce neexistuje úprava, k níž by se někde v jiné kultuře nebo společnosti nedalo najít odchylné mínění. Z toho pro relativismus vyplývá, že svědomí nelze považovat za instanci, která je formována samot-ným dobrem; formuje ho pouze to, co se v nějaké společnosti pokládá a stanoví jako dobré.

Je nesporné, že v etických otázkách existují rozdíly mezi jednotlivými kulturami, a je nutno také přiznat, že teze univerzálního etického pluralismu je svůdná z hlediska mimořádného množství poznatků o různosti jednotlivých kultur, ale také na základě téměř denního styku s lidmi a názory z cizích kulturních okruhů. Přesto však nelze souhlasit s takovouto zásadní relativizací všech obsahů svědomí.

Etický relativismus

2009-12-20T05:56:00.000-08:00

Etický relativismus

1. Problém etického relativismu

Filosofická etika vychází z otázky „Co mám dělat?“ Tato otázka před nás staví alternativu: Je ponecháno na naší vůli, jak se budeme rozhodovat, nebo existují objektivní, obecně platná hlediska, která musíme při rozhodování respektovat? Běžné morální přesvědčení mluví pro existenci obecně platných mravních zásad. Ale je také velmi rozšířen názor, že morální otázky nelze s konečnou platností racionálně rozhodnout. Jako důvod se obvykle uvádí veliká různost mínění v morální oblasti. Mnozí lidé pak zastávají tzv. etický relativismus.

Etický relativismus je názor, že neexistují obecně platné mravní hodnoty, protože jsou vázány na dobu, kulturu i osobnost člověka. Nelze se proto vůbec tázat na správnost morálního hod-nocení. Relativismus systematicky zpracoval finský etnolog a antropolog E. Westermarck (1862 – 1939).

Etika filosofická a teologická

2009-12-20T05:54:00.000-08:00

Etika filosofická a teologická

Etika jako věda má dvě podoby: etika filosofická a teologická.

Filosofická etika vysvětluje a zdůvodňuje mravní normy ve světle přirozeného rozumu. Teo-logická etika (často se nazývá morálka) to činí ve světle zjevení, ve světle víry.

Pokud jde o vztah etiky a teologie, kladou se zvláště dvě otázky:

1. Jaký význam má pojem Boha pro etiku? Je možná etika bez předpokladu Boha? V této otázce jde o samostatnost etiky. Je-li popřena, pak je etika závislá na vědách, které se zabývají existencí Boha, na theologii nebo filosofické nauce o Bohu.
2. Jaký je vztah etiky a křesťanské víry? V extrémní pozici bychom mohli tvrdit, že filo-sofické poznání morálních norem je nemožné. Normy jsou nám dány křesťanským zjevením a můžeme je přijmout pouze vírou. (Srov. Ricken, str. 21 n.)

Naše teze: Existence Boha je pro smysluplný etický systém nevyhnutelná. Tuto myšlenku sledujeme v následujících kapitolách.

Roviny zdůvodnění. Etika a metaetika 2

2009-12-20T05:52:00.000-08:00

Roviny zdůvodnění. Etika a metaetika 2

Etika se ptá na poslední důvody mravní skutečnosti. Proto je to filosofická nauka.
Otázka na poslední zdůvodnění či platnost morálních vět odlišuje etika od speciálních věd, které se rovněž zabývají oblastí morálky: sociologie, psychologie, historie, etnologie. K empirickým disciplínám patří také tzv. popisná etika (popisuje oblast morálky). – Etika se neptá, jak se lidé chovají, ale jak se mají chovat.

Rozlišení různých rovin morálního zdůvodnění se často vyjadřuje pomocí pojmů etika a metaetika. Tak lze filosofickou etiku (v širším smyslu) rozdělit takto:

obecná etika
metaetika (logicko-lingvistická) analýza morálního jazyka, tzv. analytická etika
obecná morální teorie (fundamentální etika), filosoficko-systematické objasnění základních problémů (mravní dobro a zlo, svědomí, odpovědnost, norma, ctnost, štěstí, smysl života atd.)

speciální etika
(etika norem), aplikace obecných principů na určité oblasti jednání individuální etika, normy individuálně přičitatelného jednání a různých oblastech praxe (např. povinnosti k sobě, druhý člověk jako bližní, sexualita – manželství – rodina, medicína, ekologie, technika, ekonomie, třetí svět, chování ke zvířatům apod.)

sociální etika
kritéria a posouzení spravedlnosti sociálních útvarů, institucí, struktur,
zákonů (právo, stát, politika, hospodářství, kultura, soc. péče atd.)

Roviny zdůvodnění. Etika a metaetika 1

2009-12-20T05:41:00.000-08:00

Roviny zdůvodnění. Etika a metaetika 1.

Etika je reflexe o morálce. Předmětem etiky jsou morální soudy, tj. výroky, jež morálně hodnotí konkrétní lidská jednání. Příklad: Daný slib má být dodržen. Nesmíš zabíjet. Není dovoleno krást.

Morální soudy potřebují zdůvodnění. Existuje několik rovin zdůvodnění. Příklad: Ženatý muž chce opustit svou rodinu a oženit se s jinou ženou. Přítel mu radí, aby to nedělal. Pronese morální soud: Nesmíš odejít od své rodiny. Odůvodňuje to povinností, odpovědností za ty, kteří jsou na něho odkázáni. Jiný přítel odůvodňuje tentýž morální soud poukazem na to, že zamýšlené jednání nevede k trvalému štěstí. Existují tedy různé metody (postupy, strategie, způsoby) zdůvodnění morálních soudů.

Jakmile zdůvodníme morální soud, klade se požadavek na další (druhé) rovině: Proč zdůvod-ňujeme morální soud právě touto a ne jinou metodou? Postup zdůvodňování, kterého jsme užili na první rovině, potřebuje sám zdůvodnění. Jakou metodou?

Nezbytnou součástí metody druhého řádu je analýza jazyka morálky, tj. jazyka, jenž je tvořen vyjádřeními, která poskytují odpověď na otázku, co máme dělat, resp. jak máme jednat. Je otázka, zda nějaká morální věta vůbec může být zdůvodněna. To lze rozhodnout jen tím, že nejprve analyzujeme její význam a význam slov užitých ve větě

Morálka a etika

2009-12-06T11:36:00.000-08:00

Morálka a etika

Slovo morálka je odvozeno od latinského mos (=obyčej, zvyk, mrav), slovo etika je odvozeno od řeckého slova éthos (=obvyklé místo bydlení, zvyk, mrav). Tato slova tedy mají v podstatě skoro stejný smysl, ale přesto se často rozlišují.

V češtině se slovo morálka užívá hlavně ve dvou významech:

a) plnění povinností vyplývající z mravního uvědomění; kázeň: občanská morálka, pracovní morálka;

b) proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání: otrokářská morálka, křesťanská morálka, šosácká, falešná, pokrytecká, měšťácká morálka.

Etika je teorie morálky. Reflektuje morálku a snaží se najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, tj. táže se na její založení, zdůvodnění, legitimaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého konání? Jak mám jednat? Co je ctnost? Proč mám jednat tak a tak? Během dějin se na základě různých přístupů k řešení těchto otázek vyčlenila široká škála směrů.

Dvojí odpověď na základní otázku, 3. část

2009-12-06T11:34:00.000-08:00

Dvojí odpověď na základní otázku, 3. část

Zadruhé se ptáme, zda předfilosofické morální vědomí potřebuje etickou reflexi. Odpověď je dána povahou předfilosofického mravního vědomí. Pokud jde o vědomí obecných mravní skutečnosti, je nutno říci, že toto předporozumění je konsistentní jen podmíněně a sotva ob-stojí při bližší analýze: je vágní, nepřesné, někdy chybné – zvláště v konfrontaci se současným filosofickým myšlením. Předfilosofické mravní vědomí tedy potřebuje, aby filosofická etika předpoklady obsažené v mravním předporozumění kriticky posoudila, upřesnila, eventuálně opravila. Jde o filosofickou rekonstrukci běžného předporozumění. (Srov. A. Anzenbacher, Úvod do Etiky, str. 13 a 17)

Pokud jde o konkrétní hodnocení jednotlivého jednání, potřeba filosofické etiky vystupuje vždy tehdy, když je normativní platnost norem nějak zpochybněna a musí být zdůvodňována. Je tomu tak, když své morální soudy konfrontujeme se soudy druhých lidí nebo když je třeba upevnit mravní jednotu společnosti.

Mimoto „člověk dnešní západní civilizace je následkem stále nových možností techniky a medicíny stále znovu stavěn před konflikty nezvládnutelné běžným morálním vědomím (např. ochrana životního prostředí, umělé oplodňování, genové inženýrství). Potřebuje pro svá rozhodnutí pomoc a je při tom odkázán nejen na etiku, ale i na empirické vědy“ (Ricken, str. 17).

Dvojí odpověď na základní otázku, 2. část

2009-12-06T11:33:00.000-08:00

Dvojí odpověď na základní otázku, 2. část

Existují tedy dvě formy poznání mravní skutečnosti: předfilosofické mravní vědomí a vědecká filosofická etika. Je otázka, jaký je mezi nimi vztah.

Zaprvé se ptáme, zda je možno filosofickou etiku vybudovat nezávisle na předfilosofickém mravním vědomí. Podle Aristotela filosofická etika nevychází z apriorních principů (EN 1095a30), nýbrž postupuje induktivně od jednotlivého morálního soudu k principům, na nichž onen soud spočívá. Tedy etika předpokládá mravní praxi. Nejprve víme, že určité způsoby chování jsou dobré, resp. špatné, a pak se tážeme po důvodech, proč jsou dobré, resp. špatné. (Srov. Ricken, obecná etika, str. 18-19)

Tedy tvrzení o mravních zásadách „se získávají induktivně ze struktury jednání, které patří k výchozí mravní zkušenosti… Indukce ovšem nezůstává stát empiristicky pouze u zkušenostního materiálu, nýbrž získává z něho pravé principy jednání jako předpoklady a priori pro etické poznání, tj. principy, které – když je rozum jednou nalezl – potom jsou uznávány vždy a předem pro každou další zkušenost“ (srov. H. Seidl, Sittengesetz und Freiheit, str. 176, 178).

Tedy etika předpokládá běžné morální vědomí.

Dvojí odpověď na základní otázku, 1. část

2009-12-06T11:32:00.000-08:00

Dvojí odpověď na základní otázku 1. část

Na otázku „Co mám dělat?“ si odpovídají a musí odpovědět všichni lidé. Ale jen malá část na ni odpovídá ve formě vědecké filosofické etiky. Většina to činí nejprve a především ve svém praktickém postoji. Už zde získávají zkušenost s dobrem i se zlem, posuzují své jed-nání i jednání druhých. Tak získávají tzv. předfilosofické morální vědomí.

Předfilosofické morální vědomí zahrnuje poznání ve dvou oblastech, které jsou spolu úzce spojeny. První oblast se týká některých obecných prvků mravní skutečnosti, které jsou předpokladem mravního hodnocení. Druhá oblast obsahuje konkrétní hodnocení jednotlivých jednání.

Pokud jde o (předpokládané) obecné prvky mravní skutečnosti, hlavní jsou tyto (srov. A. Anzenbacher, Úvod do etiky, str. 14-17):

1. Svému vlastnímu jednání a jednání druhých lidí připisujeme mravní hodnotu.
2. Při hodnocení lidského jednání předpokládáme, že jednající osoby poznávají rozdíl mezi dobrem a zlem a že vědí, že dobro je nutno konat a zlo nekonat.
3. Předpokládáme, že jednající je pánem svého jednání, že jednání je dobrovolné, že jsme svobodní.
4. Jsme přesvědčeni, že otázka, co je dobré a zlé, může být předmětem diskursu.
5. Uznáváme tzv. zlaté pravidlo, uznáváme požadavek respektování lidí jako rovnocen-ných bytostí.

Co je etika?

2009-12-06T11:29:00.000-08:00

Co je etika?

Etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem je lidské jednání z hlediska mravnosti.

Základní otázka: Co mám dělat?

Tato na první pohled banální otázka vychází z podstaty člověka. „Člověk se musí tázat – náleží to k jeho podstatě. Není neproblematicky začleněn do nutnosti přírodního dění a také není jako zvíře spjat s omezeným prostředím či s určitým chováním. Člověk je vydán své vlastní svobodě. Musí sám vytvářet svou vlastní existenci, sám rozhodovat o svém jednání. Jako jednotlivec i ve společenství musí vytvářet lidský svět. K tomu je třeba vlastní poznání. To má v celku života orientující funkcí, umožňuje svobodu a odpovědnost v jednání. Proto se musíme tázat na to, co nevíme, ale vědět musíme a vědět chceme, abychom ve svobodě správně jednali.“ (E. Coreth, Základy metafyzicky, str. 9)

„Pojem filosofie v tomto světoobčanském významu lze charakterizovat těmito
otázkami:

1. Co mohu vědět?
2. Co mám konat?
3. V co smím doufat?
4. Co je člověk?

Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou an-tropologie. Ale v podstatě by bylo možno toto vše počítat k antropologii, protože první tři se vztahují ke čtvrté.“ (I. Kant, AA IX,24 n.)

Strukturalismus, Postmodernismus

2009-11-25T03:34:00.000-08:00

Strukturalismus

- vznikl v 50. letech 20. století ve filozofii (už ve 30. letech fungoval v jazykovědě)
- zabývali se metodou, která je neoddělitelně spojená s disciplínou (např. fyzika + laborky)

Ferdinand de Saussure - základem je definování znaku = spojovací článek mezi pojmem a danou skutečností

Claude Lévi-Strauss - zkoumal primitivní myšlení minulých i současných přírodních národů
- ukázal rozdíl mezi vědeckým a předvědeckým myšlením
- předvědecké myšlení se dá použít i dnes, někdy je lepší než vědecké (typický příklad – vědec a kutil)

Postmodernismus

- 70. léta, ropná krize, v pozadí levicová hnutí
- nejdřív v architektuře USA, pak v literatuře a umění – odmítali diktát novosti za každou cenu
- chtěli, aby dílo bylo srozumitelné pro všechny (Eco, Kundera)

Jean Francois Lyotard
- velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku naprosto zklamaly
- nejistotu současnému člověku zvyšuje věda, protože odhaluje čím dál větší složitosti o světě a tak člověku zanikají jistoty. Současná věda člověka ponižuje svou nepřístupnou nepochopitelností, nepřipouští zlidšťující slabosti. Od takové vědy je potřeba se osvobodit, utéct.
- Poznání se tak zdokonalilo, že není možno popsat skutečnost jako celek. Jediná možnost – zříct se rozumového přístupu

- Hypotéza:společenské myšlení se dostává do krize v okamžiku, kdy lidstvo psychicky nezvládne nahlédnutí za určité hranice při poznávání světa.
- Dnešní člověk poznal hranici své historické smrtelnosti = člověk je schopen okamžitého sebezničení.

Hermeneutika, Křesťanská filozofie

2009-11-25T03:31:00.000-08:00

Hermeneutika
- ze jména Hermés – řecký posel bohů
- hledá metody porozumění světu a člověku

Hans Georg Gadamer
- k porozumění není třeba odstup od zkoumaného objektu, chceme-li něčemu porozumět, musíme se s tím spojit
- do poznávacího procesu vnášíme určité předpoklady - vlastní zkušenosti, hist. vývoj společnosti... = předporozumění
- ústřední téma je jazyk: „Svět je prožíván v komunikaci a odhalován v jazyce“

Křesťanská filozofie

- katolická:
- vychází z T. Akvinského – novotomismus (díky papeži Lvu XIII, který prohlásil jeho učení za svaté)
- hledá harmonii mezi vírou a rozumem - zdroje poznání, které člověk získal od Boha
- uznávají přirozenou evoluci, příčinou evoluce je Bůh, který dělá z jednoduchých věcí složitější
- odsuzovali komunismus i kapitalismus
Pierre Teilard de Chardin - uznávaný paleontolog, jezuita, církev jeho názory zpočátku potlačovala
- vytvořil evoluční křesťanství – spojil poznatky přírodních a spol. věd s křesťanským obrazem světa

- protestantská:
- řešila krizi sdělení evangelia, problém jazyka: křesťanská zvěst, kterou šířil Kristus, není srozumitelná modernímu člověku
- vznikl i radikální proud – domovem člověka je velkoměsto a proto je potřeba Boha chápat jako sociologický problém, jako partnera v procesu humanizace člověka

Existencialismus

2009-11-25T03:29:00.000-08:00

Existencialismus

- ovlivnil filozofii i umění
- zaměřen na člověka
- vychází z fenomenologické metody
- snaží se uchopit podstatu lidského bytí
- zaměřuje se na život člověka
- podstatu bytí se snaží pochopit bezprostředně
- při analýze vychází ze zákl. pojmů, které mají většinou negativní charakter – strach, nicota, hnus

Martin Heidegerr

- Bytí a čas – rozlišuje mezi existencí a esencí
- existence – každodenní život člověka
- esence – skutečný život, podstata skutečného života spočívá ve strachu ze smrti, člověk jej přehlušuje každodenním životem.
- vše, co děláme je boj s časem – tzn. náš život má smysl jen při neustálé konfrontaci s faktem smrti.

Karl Jaspers – křesťansky orientovaný

- bytí = nějaký předmět. Aby ho mohl poznat, musí ho definovat pomocí dalších předmětů  každá věc je součástí něčeho většího – absolutního
- podstata života se odkrývá v mezních situacích

Jean Paul Sartre
- spisovatel, romány Zeď, Hnus, filozofické dílo Bytí a nicota
- člověk, když se narodí, je nic
- chápe svobodu novým způsobem: člověk je odpovědný za to, co udělá jen sám sobě – výrok „Člověk je odsouzen ke svobodě“

Albert Camus
- spisovatel, romány Cizinec, Mor, filozofické dílo Mýtus o Sisyfovi

Marxismus a neomarxismus, Fenomenologie

2009-11-25T03:26:00.000-08:00

Marxismus a neomarxismus

3 proudy:

1. klasický – pokračoval v učení Marxe a Engelse (Stalin a Lenin).
Lenin – vytvořil novou teorii hmoty – nezabýval se složením (struktura) – hmota se pro něj stává fil. kategorií, kterou se označuje objektivní realita, vše je z látky, zákl. vlastností hmoty je pohyb. Vše souvisí se vším – náhoda neexistuje. Vývoj považoval za přechod od kvantity na kvalitu. Novou kvalitu přináší revoluce.
2. sociálně demokraticky orientovaný
3. neomarxismus – levicové proudy různou intenzitou inspirované marxismem

Fenomenologie

zakladatel – Němec, prostějovský rodák Edmund Husserl
- fenomenologická metoda zdůrazňuje roli zkušenosti, která ale není čistě empirická – zkušenost není pouze to, co dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím smyslů, stejně důležitá je i vnitřní zkušenost
- od pojmu fenomén = jev – je poznatelný ve dvou vrstvách – základem je reálná vrstva, která je uchopitelná smysly, na sobě nese druhou vrstvu, která není přímo uchopitelná smysly = podstata, kterou poznáme jen vnitřní zkušeností
- filosofii považuje za vědu eidetickou = věda o podstatách
- ostatní vědy – empirické – o faktech

Edmund Husserl

fil. má provádět analýzu přirozeného světa = svět, který má smysl sám o sobě. Stál u počátku existencialismu byl učitelem Heidegerra.

Filosofie ve 20. století - VÍDEŇSKÝ KRUH, Pragmatismus

2009-11-25T03:24:00.000-08:00

Filosofie ve 20. století

Na Witgensteina navázal VÍDEŇSKÝ KRUH:

Rudolf Carnap

- ve 30. letech přednášel na UK v Praze, odešel do USA (žid)
- úkolem vědy je přinášet nové poznatky
- úkolem filosofie je tlumočit tyto poznatky správným způsobem

Karl Raimund Popper

- obecné věty, ke kterým vědy dospívají, nejsou zkušenostně ověřitelné
- kritérium vědeckosti je falzifikovatelnost = teorie je vědecká pouze tehdy jestliže je v budoucnosti vyvratitelná

Pragmatismus
- na přelomu 19. a 20. století v USA, zakladatel William James
- postaven na principu subjektivní užitečnosti jako pravdivostního kritéria
- princip pluralismu – nenacházíme se v univerzu ale v multiverzu – náš svět, skutečnost se skládá z mnoha samostatných oblastí – nic nelze pochopit pouze z jednoho hlediska
- hodnota myšlenek není v myšlenkách samotných, ale až v jejich praktickém uplatnění

- hlavně USA, v Evropě jednotlivci – Masaryk, Čapek

Filosofie ve 20. století - Novopozitivismus

2009-11-25T03:23:00.000-08:00

Filosofie ve 20. století

- snaží se hledat východiska ze situace, do které se svět dostal následkem vědeckého pokroku
- nesystematická

Novopozitivismus

- ovlivněn moderními objevy v matematice
- vycházejí z nové koncepce logiky

Bertrand Russel Bertrani

- zabývá se problémem jazyka a sdělnosti
- pojmenování a operace s fakty je problémem jazyka
- nedorozumění může mít v dnešním světě fatální následky
- naše civilizace by nemohla existovat v současné podobě, kdyby nebyla neustále napájena novými informacemi

Ludwig Witgenstein

- studoval v Cambridgi, Manchestru a Berlíně, v Cambridgi přednášel; dvě období:
1. dílo Logicko-fiozofický traktát – předmětem zájmu je jazyk, chtěl vytvořit matematický jazyk, který by uměl jednoznačně pojmenovávat.
- jazykem hovoříme o faktech – svět je tvořen fakty, jeho obrazem je výrok jazyka. Má-li mít fakt smysl, musí být výrok potvrditelný nebo vyvratitelný.

2. reviduje své názory, dospívá k tomu, že se nelze spoléhat na jakýsi ideální jazyk a zabývá se studiem reálných jazyků – jejich pravidel

Poklasická filosofie - .IRACIONALISMUS

2009-11-25T03:21:00.000-08:00

V opozici vůči rozumu stál IRACIONALISMUS
- odmítá možnost rozumového vysvětlení světa, podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, ...

Arthur Schopenhauer
- ovlivněn Kantem a indickou mystikou, hlavně buddhismem
- podstatou člověka je vůle k životu, život je utrpení, protože člověk má neustále nové a nové požadavky, honí se za vyššími cíli, nikdy cíle nedosáhne
- zbavit se utrpení nejde ani sebevraždou, protože se zničí tělo, ale vůle zůstává; jsou dvě cesty k vysvobození:
• Estetická – člověk se vůle zbaví pouze na čas, díky umělecké tvorbě vidí svět jinak, nejlepší je hudba
• Etická – trvalé vykoupení, člověk překoná vůli tím, že žije v askezi

Sören Kierkegaard
- dánský filozof, zaměřoval se na etiku, odmítal racionalitu
- zkoumal problémy konkrétního člověka v určité situaci, zavedl pro ně pojem existenciální (ovlivnil ve 20. století existencialisty)

Friedrich Nietzsche
- vycházel ze Schopenhauera, inspirovala ho antická kultura i německá romantická hudba (Richard Wagner)
- říkalo se mu „filozof s kladivem“ protože se snažil zbourat veškeré hodnoty, které lidstvo vytvořilo
- nebyl spokojen s morálkou a kritizoval socialistické ideály, tvrdil, že je to morálka stádní zvěře (schovávat se za druhé, nikdo nenese odpovědnost, ...)
- kritizoval emancipaci žen, považoval to za projev úpadku moderní společnosti
- základní životní princip je vůle k moci, morálku otrockou nahrazuje morálkou panskou
- odmítal křesťanství a jeho hodnoty, výrok „Bůh je mrtev, ať žije nadčlověk“ – vyzývá člověka, aby se nespoléhal na nějaké pseudojistoty, které jsou jen sebeklamem slabých, člověk si má své problémy řešit sám, tím se stává nadčlověkem.

Henri Bergson
- jeho filozofie je nazývána „filozofie života“
- bytí považoval za univerzální proces, který je vyvoláván iracionální silou nazývanou „elán vital“
- veškeré bytí můžeme poznat jen intuicí
- rozum nezavrhuje, vše co existuje v prostoru je rozumem poznatelné, ale třeba čas se dá poznat jen intuicí.

Poklasická filosofie - POZITIVISTÉ.

2009-11-25T03:19:00.000-08:00

Vědeckou teorii společnosti chtěli vytvořit POZITIVISTÉ.

Auguste Comte
- chtěl, aby filozofie byla budována podle modelu přírodních věd; položil základ sociologie
- provedl klasifikaci věd podle předmětu a metody: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie

Vývoj lidského myšlení prochází 3 stádii:

1) teologické – člověk se domníval, že může dosáhnout absolutního poznání
- 3 vývojové fáze: animismus – co si člověk nedokázal vysvětlit, bylo nadpřirozeného původu
polytheismus – mnoho bohů, každý odpovídá za určitou oblast
monotheismus – jeden bůh který vše řídí
2) metafyzické – slova jako Bůh se nahrazují abstraktními pojmy
3) pozitivní – člověk pochopil, že nedosáhne absolutního poznání, může popisovat pouze jevy, ale ne podstatu

John Stuart Mill
- ekonom, stoupenec liberalismu, vyzdvihoval úlohu psychologie

Herbert Spencer
- ovlivněn Darwinem, nazývám „sociální darwinista"

Poklasická filosofie - Karel Marx, pokračování

2009-11-25T03:17:00.000-08:00

Poklasická filosofie - Karel Marx

Marx i Engels – materialisté, chtěli své učení realizovat v praxi

Rozlišují:

- dialektický materialismus – ontologie a gnoseologie – svět není chaotický, je jedinou materiální podstatou, řídí se dialektickými zákonitostmi – postup od jednodušších forem ke složitějším. Nejsložitější strukturou hmoty je myslící člověk, východiskem poznání je praxe. Svět je poznatelný, naše poznání je nekonečný proud.

- historický m. – opírá se o definici člověka – tvůrce svých existenčních prostředků, proto u Marxe je na 1. místě ekonomie – ekonomické vztahy jsou hybnou silou dějin. Přínosná je Marxova struktura: ekonomika – politika – filozofie. Ekonomika – společenská základna, ostatní je společenská nadstavba - jakou úroveň má základna, takovou má nadstavba.

- Marx přichází s učením o revoluci – revoluce řeší rozpory ve společnosti. Hybnou silou jsou ekonomické vztahy. Ve společnosti probíhá třídní boj mezi výrobními silami a vlastníky výrobních prostředků.

Poklasická filosofie - Karel Marx, úvod

2009-11-25T03:13:00.000-08:00

Poklasická filosofie

rozpadla se tradiční společnost, ale nová ještě vytvořena nebyla - deziluze, která zachvátila i filozofii
- další antropologický obrat – opět se zabývají člověkem
- mnoho filozofických škol – 2 skupiny:
1. zdůrazňují vědecký postup
2. rozum zavrhovali a zdůrazňovali mimorozumové složky poznání

Směry:
V Hegelově filozofii pokračovali MARXISTÉ, kteří se zejména zabývali analýzou společnosti
- směr vznikl ve 40. letech 19. století z hegelovské levice, usilovali o analýzu zákonitostí tvořících buržoazní společnost, materialisté
Ludvík Feuerbach – kritizoval náboženství, tvrdil, že lidé si vytvořili bohy – to je podstat člověka. K vytvoření náboženství vedla fantazie, cit, egoismus.

Karel Marx – narodil se v Trevíru, syn advokáta
- vystudoval práva, redaktor rýnských novin
- kritizoval vládu - musel opustit Německo, Paříž, Brusel – setkání s Engelsem (syn bohatého továrníka, Marxe finančně podporoval), spolu napsali:
Německá ideologie – kritika náboženství, stejné názory jako Feuerbach
Komunistický manifest – tvrdil, že by si jej měl přečíst každý dělník, vysvětluje postavení dělnické třídy, vybízí ke svržení jejich utlačovatelů

- 1848 – příjezd do Berlína – řídí revoluci – neúspěšná - odchází
- Kapitál – podstata kapitalistického systému
- 1864 – oba stojí u založení 1. internacionály – mezinár org. s cílem sjednotit dělníky celého světa

3 zdroje Marxova učení:

- německá klasická filozofie (Hegel, Schelling)
- angl. politická ekonomie (Smith, Ricardo)
- utopický socialismus
- řešil zákl. fil. otázku – vztah mezi bytím a vědomím (hmotou a myšlením) – 2 koncepce:
- idealismus – nejdříve bylo vědomí, které vytvořilo hmotu
- materialismus – nejdříve vzniká hmota a na určitém stupni vývoje vzniká myšlení

Filosofie v 19. století - Německá klasická filozofie - 2.

2009-11-25T03:11:00.000-08:00

Filosofie v 19. století

Německá klasická filozofie - 2.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel
- pocházel ze Stutgarttu, studoval v Tübingenu, ředitelem gymnázia v Norimberku, přednášel na univerzitách v Jeně, Heidelbergu a v Berlíně
- stal se státním fil. Pruska
- fil. založena na dialektickém principu – přímo ovlivněna Fichtem a Schillingem
- považován za jednoho z největších dialektiků

- vše, co se děje je proces seberozvíjení ducha, proces probíhá ve 3 stádiích:
1. teze – duch sám sebou, absolutní idea – zkoumáno logikou
2. antiteze – vývojově popřeno první stádium, duch se začná projevovat jako svůj protiklad - jako příroda, zkoumáno fil. přírody
3. syntéza – popřeno druhé stádium, duch se vrací k sobě samému, zkoumáno fil. ducha. Duch se projevuje ve třech stupních (formách):
- subjektivní duch – uvědomění si sebe sama, je v každém člověku, umíme sebe odlišit od ostatní přírody
- objektivní duch – skládá se ze subjektivních – rodina, společnost, stát atd.
- absolutní duch – projevy ducha v umění, náb. a fil.

Dějiny chápal jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, duch jedná prostřednictvím jedinců – mylně se domnívají, že jejich činy jsou projevem vlastní vůle. Ve skutečnosti naplňují historickou nutnost – lest rozumu - vše, co se v dějinách stalo, bylo rozumné, pokud by to rozumné nebylo, tak se to na základě vývoje ducha nemohlo stát.

Hegelova filozofie je považována za jeden z posledních velkých fil. systémů, inspirovala mnoho filosofů, kteří se rozdělili na:
1. starohegelovce – interpretovali ducha nábožensky
2. mladohegelovce – ducha transformovali do podoby obecné dějinné zákonitosti

Filosofie v 19. století - Německá klasická filozofie - 1.

2009-11-25T03:08:00.000-08:00

Filosofie v 19. století

Německá klasická filozofie - 1.

Johan Gottfried Herder

- fil. romantik, ovlivnil i český romantismus, zejména jungmanovskou generaci
- pocházel z učitelské rodiny z Výmaru
- zkoumal problém jazyka a dějin
- dějiny nejsou nahodilé, mají své vnitřní zákony
- vývoj člověka souvisí s vývojem planety i sluneční soustavy
- ve vývoji člověka jsou dva důležité mezníky
1. vzpřímení postavy
2. možnosti ruky – zejména v okamžiku, kdy se palec postavil proti prstům  brát předměty do rukou, zpracovávat je - rozvoj myšlení
- lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu - násilí ustupuje mírnosti
- dějiny chápe jako proces sebevytváření člověka

Johoan Gottlieb Fichte

- romantik
- vycházel z Kanta, ale zpochybňoval nezávislost věci na duchu
- měl divný charakter – nesmírně prudký, neústupný, nebyl oblíbený
- první rektor berlínské univerzity – přednášel filozofii a dějiny, přednášky navštěvoval i
Metternich
- věřil v důstojnost člověka
- člověk by měl neustále jednat mravně i v politice
- filozofie má popisovat lidskou zkušenost, dva postupy:
1. naše představa vychází z dané věci = materialismus
2. z naší představy se daná věc odvodí = idealismus
- počátkem fil. je myslící subjekt – „Mysli sebe sama.“
- svět je souhrnem našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z myslícího subjektu, ale z nevědomí – my sami jsme svět vytvořili, ale nevíme o tom
- vše, co existuje mimo myslící subjekt má smysl jedině v tom, aby svým překonáním umožnilo aktivitu myslícího subjektu

Friedrich Wilhelm Josef Schelling

- vrchol něm. romantiky
- inspiroval ho Kant, Fichte a něm. romantičtí básníci
- fil. identity – přírodu i ducha chápe jako identické - příroda vytvořila ducha, příroda je složitý proces, v němž se duch vyyvíjí a uvědomuje si sebe sama

Filozofie osvícenství - Mechanický materialismus, Německo

2009-11-25T03:05:00.000-08:00

Filozofie osvícenství

Mechanický materialismus – radikální fil. směr
- vše je určeno jen několika zákony
- rozdíl mezi přírodním a společenským je jen ve složitosti systému
- člověka považoval za stroj

Fr. osvícenství přineslo vrcholné dílo – Encyklopedie – hl. iniciátor D. Diderot, obsahovala veškeré dění té doby.

Německo – vrchol osvícenství

Imanuel Kant
celý život prožil v Královci (Kaliningrad) – studoval tu teologii, logiku, přír. vědy, učil zde na univerzitě, je stoupencem kritické filozofie
- 3 fáze činnosti:
1. předkritické období – orientuje se na racionalismus, tvůrce teorie vzniku vesmíru a planet – vznikly z drobných částic hmoty, které se shlukovaly

2. kritické o. – směřuje k empirismu, 3 témata:
a) gnoseologie a metafyzika – hl. dílo Kritika čistého rozumu, rozvíjí transcendentální teorii – každá věc se skládá z jevu a podstaty. Jev poznáme smysly, podstatu ne, protože existuje mimo prostor a čas - poznání začíná zkušeností, ale současně z ní nevyplývá. Poznání má zdroj empirický (zkušenost) a apriorní (mimozkušenostní).
V poznávacím procesu rozlišuje analytický soud (premisy) a syntetický (rozšiřuje poznání o informace přicházející prostřednictvím zkušenosti).
Existuje i syntetický soud apriorní = nazírací kategorie, např. prostor, čas – dopředu v naší mysli uspořádávají nepoznatelný základ do podoby poznatelné.
V poznávacím procesu vyzdvihoval matematiku, přír. vědy a metafyziku.

b) etika – Kritika praktického rozumu – formuloval kategorický imperativ = jednej tak, aby se pravidlo tvého osobního chování mohlo stát všeobecným pravidlem („Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně.“) = chtěl v etice vytvořit stejně nezvratný a nezpochybnitelný zákon jako v přírodě.

c) účelnost a krása – Kritika soudnosti – zda je rozum schopen poznávat ve věcech krásu. Zdůrazňoval formu um. díla na úkor obsahu.

3. pokritické období – věnoval se fil. náboženství, práva a mravnosti

Filozofie osvícenství - Francie

2009-11-25T03:03:00.000-08:00

Filozofie osvícenství
- nový způsob myšlení – vede k vytvoření moderní společnosti
- vznik v 18. století v Anglii, ve Francii dosáhlo vrcholu
- zdrojem byla renesance, racionalismus, empirismus
- hl. znaky:
1. důraz na rozum
2. lidská svoboda
3. rovnost
4. demokracie, tolerance
5. vzdělání
6. přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku

Francie
Chares Louis Montesquieu – dílo Perské listy – Peršan kritizuje poměry ve Francii (myšlenky Montesquieua)
- vycházel z Locka – nejlepší vláda – konstituční monarchie
- politické svobody se dosáhne dělením moci – výkonná, zákonodárná, soudní

Voltaire – nebyl urozeného původu, ale v jejich kruzích se pohyboval – vynikající řečník – v Paříži populární (lidé mu rozuměli)
- ostré výpady vůči církvi – považoval se za deistu – Bůh je prvotní hybatel, uznával mravní roli náboženství, nechtěl ale žádnou církevní organizace
- za své názory pronásledován, pobýval v Anglii – obdivovatel Isaaca Newtona
- byl pro názorovou toleranci
- byl proti dogmatismu – náboženskému i vědeckému

Jean Jacques Rousseau – zdůrazňoval city a vůli ne rozum (odlišný) – inspiroval romantismus
- jeho život se vyznačoval neustálým hledáním smyslu tohoto života
- dílo Emil čili o výchově (své děti však dal do nalezince)
- civilizaci považoval za úpadek mravů, volal po návratu k ryzí přírodě
- stoupenec společenské smlouvy
- individualita se má podřizovat obecnému zájmu

Novověká filosofie - Empirismus

2009-11-25T03:01:00.000-08:00

Empirismus – v Anglii, zdůrazňují úlohu zkušenosti, která ukládá do našeho na počátku prázdného vědomí poznatky získané při smyslovém kontaktu se skutečností

Představitelé:

John Locke
- vystudoval práva a medicínu, snažil se poznání vysvětlit psychologicky
- vrozené ideje neexistují („Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“)
- veškerý obsah vědomí pochází z vnější a vnitřní zkušenosti
- vnější zkušenost – to, co vidím, slyším
- vnitřní zkušenost – reflexe na předchozí vjemy, odvozena z vnější – vzpomínání, srovnávání
- politika – stoupencem přirozeného práva
- základem společnosti má být lidská svoboda, která může být omezena pouze vědomou dohodou mezi lidmi = společenská smlouva – uzavírá ji i panovník s lidmi, pokud ji nedodržuje, mají ho lidé svrhnout
- nejideálnější společnost – konstituční monarchie

Georgie Berkley
- vyučoval teologie v Dublinu na univerzitě, byl biskup
- otázka poznání – vycházel z Locka
- jediná realita je obsah našeho vědomí („Existovat znamená být vnímán.“)

David Hume
- Skot z Edinburghu, působil ve vládních a diplomatických funkcích
- Dějiny Anglie – sláva, blahobyt, do konce života nemusel pracovat
- „Vše je plynutí představ.“ Představy rozděluje na ideje (souvisí s rozpomínáním si na minulé počitky) a imprese (momentální počitky)
- skutečnost se nedá dokázat bezpodmínečně
- naše poznání se týká jen faktů a dílčích vlastností - nemůžeme tvrdit, že existuje něco souhrného a obecně platného

Novověká filosofie - Racionalismus

2009-11-25T02:58:00.000-08:00

Racionalismus – na kontinentě, poznání je založeno na vrozených jistotách a rozumu

Představitelé:

René Descartes – pocházel z šlechtické bohaté rodiny, studoval u jezuitů, poté se orientoval na studium matematiky. Stál u zrodu analytické geometrie. Zúčastnil se 30leté války (bojoval na obou stranác) – i na Bílé Hoře. Dlouho byl v Nizozemí – tam psal svá díla. Poté byl pozván na Švédský královský dvůr, ale onemocněl a zemřel (na nezvyklé podnebí).
- vytvořil matematicky přesnou poznávací metodu
- tvrdil, že nás smysly klamou – nesmíme jim důvěřovat
- jistota poznání musí vycházet z jistoty stanoviska – šlo o nejzazší bod, kam až může člověk dojít ve svém pochybování.
- zpochybňovat se nedá: „Myslím, tedy jsem.“
- otázka substance (základ světa) – byl dualista – existují dvě na sobě nezávislé substance:
a) substance myslící – svět duševna
b) substance rozprostraněná – hmota

Benedikt Spinoza – narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, nejdříve studoval židovské náb. a fil., pak se orientoval na soudobou fil.
- konflikt s vírou – vyloučen z židovské společnosti a proklet
- vynikající matematik a optik
- otázka substance – monista – 1 substance – je veškerým bytím, má nekonečné množství atributů (vlastností), skrze ně se projevuje. Nejdůležitější vlastnosti jsou myšlení (projevuje se jako ideje) a rozprostraněnost (projevuje se konečným tělesem).
- dílo: Etika geometricky vyjádřená – za etický cíl považoval štěstí – je podmíněno lidskou svobodou – ta je podmíněna poznáváním a pochopením zákonů („Svoboda je poznaná nutnost.“)

Gottfired Wilhelm Leibniz – geniální dítě, obsáhl veškeré vědění své doby, narodil se v Lipsku, již v 17 letech obhájil titul Bc. a ve 20 měl doktorát, byl ve službách mohučského knížete
- autor diferenciálních počtů v matematice
- otázka substance – pluralista – nekonečné množství substancí = monády – chápal je nemateriálně, byly individuálně nedělitelné. Každá monáda je předem vybavena vlastnostmi, které ji harmonizují s ostatními monádami. Tyto vlastnosti jsou od Boha.

Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

2009-11-25T02:57:00.000-08:00

Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím (= novověká filozofie)

- až do 1. pol. 18. stol., pokračují rysy z renesanční filozofie
- připravují se nebo již probíhají buržoazní revoluce
- výrazně se rozvíjí přírodní vědy
- poznávacím ideálem se stává matematika – snaha ji aplikovat do filozofie – vnést systém
- úkolem bylo vytvořit novou metafyziku, nový obraz světa
- názorový střet Komenského a Descartese – jediná shoda (ústřední hodnotou je člověk). Komenský – k dokonalosti patří vše, tedy i nedostatky. Descartes – dokonalé znamená zbavené zlidšťující nejistoty. Čím jistější, nezpochybnitelnější, tím vědečtější.

- 2 proudy – racionalismus a empirismus

Renesanční filozofie - nová filosofie - společenská, Reformace

2009-11-25T02:55:00.000-08:00

Renesanční filozofie - nová filosofie

2. společenská
člověk je strůjcem svého soudu, vytváří dějiny, hledají mechanismy, kterými se dějiny řídí a zabývají se otázkou ideální společnosti

Nikolo Machiavelli – it. diplomat, napsal stěžejní dílo Vladař – poskytuje rady panovníkům jak vládnout. Politiku chápal jako svobodnou vůli vladaře, je potřeba znát psychiku pol. partnera, využívat slabých stránek v jeho povaze. Říkal, že panovník má být obávaný ale ne nenáviděný.

Thomas Morus – lord kancléř, neuznal Jindřicha VIII - popraven. Dílo O nejlepším stavu státu a o novém ostrovu Utopii – umístil tam ideální společnost – všichni šťastní – příčinou zla je soukromé vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem.

Thomasso Campanella – utopista, ital, odbojný dominikánský mnich, církví uvězněn, zabýval se ideální společností – dílo Sluneční stát – příčinou zla je soukromé vlastnictví, společnosti mají vládnout moudří kněží.

Thomas Hobbes – v předspolečenské době byla válka všech proti všem, bezpečí zajistil člověku až stát, který vznikl na zákl. společenské smlouvy, vůli státu představuje panovníkova absolutní moc. Stát považoval za vyložené dílo člověka, dílo čistě účelové.
3 druhy práva:
a) božské = zjevené (desatero)
b) přirozené – ideální právo, které nebere v potaz momentální potřeby společnosti
c) historické – někým stanovené

Reformace – rozvíjela se v 15. – 16. století, byla česká, německá a švýcarská, snaha o mravní a duchovní obnovu církve, reakce na zesvětšťování církve a na zdůraznění úlohy jedince odpovědného přímo Bohu.

Renesanční filozofie - nová filosofie - přírodní

2009-11-25T02:52:00.000-08:00

Renesanční filozofie

Nová filosofie
- dva proudy:

1. přírodní – výklad přírody, světa, zájem o skutečné poznání

Mikuláš Koperník – objev heliocentrismu = slunce je středem vesmíru
Jan Kepler – planety se pohybují po elipsách, když je planeta blíže ke slunci, pohybuje se rychleji

Galileo Galilei – použil dalekohled (v noci i ve dne – oslepl), vytvořil matematický model světa, vše se dá měřit - matematicky vyjádřit. Za své názory byl pronásledován (Země se točí kolem své osy a kolem Slunce) – odvolal je, ale zůstal o nich přesvědčen.

Mikuláš Kubánský – studoval církevní právo a teologii, zastával významné církevní funkce – byl i kardinálem (2. nejvýzn. funkce), byly mu svěřeny složité diplomatické mise – jednání s husity, pravoslavnou církví. Vycházel z Platóna. Věnoval se přír. vědám, kladl důraz na poznávací aktivitu člověka, jejímž zdrojem je lidská nevědomost. Uznával 4 stupně poznání:
- smysly
- rozum – nejdříve rozlišující (třídí informace)
- spekulativní rozum – pracuje s roztříděnými informacemi
- zjevení pravdy
Giordano Bruno – studoval v Neapoli – kvůli nedostatku peněz nedokončil studia, aby se mohl vzdělávat, stal se členem dominikánského řádu, přednášel na univerzitách v Paříži, Londýně... Kvůli zastávání Platóna bývával vyhoštěn. Vrátil se do Itálie – stává se učitelem v rodině bohatého Benátčana – udal ho inkvizici – neodvolal své názory – upálen. Říkal, že vesmír je nekonečný = Jedno – nic mimo něj neexistuje, probíhají v něm neustále změny, ale vesmír jako takový se nemění, prý je krásný. Vesmír je vyplněn dalšími světy. Dále přináší nejdůslednější panteismus = ztotožňuje Boha se skutečností (všechno je Bůh). Boha považoval za stvořitele. Veškerá rozmanitost je obsažena v minimech = monády = zákl. prvky.

Francis Bacon – byl synem vysokého státního úředníka, studoval Cambridge, stal se lordem kancléřem, byl povýšen do šlechtického stavu, bral úplatky – z politiky musel odejít  začal se věnovat filozofii. Zabýval se poznávacími metodami, velký důraz kladl na zkušenost, byl stoupencem induktivní metody. V přírodě máme hledat zákony, které v ní působí, ne účel. Otázkou poznání se zabývá v díle Nový Organon, ideální společností v díle Nová Atlantida – lidé tam jsou šťastní, musí ji řídit přír. vědci podle zákonů přírodních věd

Renesanční filozofie - úvod

2009-11-25T02:50:00.000-08:00

Renesanční filozofie
- vznik na přelomu 14. – 15. století – nový životní styl – ústřední hodnotou se stává člověk
- cílem renesance bylo obnovit úlohu jedince ve světě jako v antice - hl. zdrojem inspirace je antická literatura
- důležité objevitelské cesty, nové poznatky o vesmíru a přírodě, nové vynálezy, změny v hospodářském životě, společnost se zesvětšťuje stejně jako umění
- fil. se rozchází se scholastikou, snaží se řešit problémy, stává se naukou o neobecnějším – rozvoj přírodních a spol. věd, dva proudy:

1. návrat k antice
2. nová filozofie

Návrat k antice
- myslitelé zdůrazňovali lidský ideál vzdělání (humanismus), např. Erasmus Rotterdamský, Franesco Petrarca
- vycházeli z Platóna
- přináší myšlenku smrtelnosti lidské duše, nové pojetí lidské svobody (svoboda volby je podmínkou činu), člověk je nejdokonalejší boží tvor, kterému náleží důstojnost a svoboda

Středověká filozofie - závěr, ARABSKÝ ARISTOTELISMUS

2009-11-25T02:48:00.000-08:00

Středověká filozofie

Filosofie vzniká na středověkých univerzitách – první založena v Boloni, první středoevropskou univerzitou byla Karlova univerzita. Univerzita mohla mít max. 4 fakulty – artistická, lékařská, právnická, teologická. Artistickou musel projít každý student (min. 1 rok), měla 7 předmětů ve dvou blocích:

1. trivia – gramatika, rétorika, dialektika
2. kvadrivia – aritmetika, geometrie, astronomie, hudba

ARABSKÝ ARISTOTELISMUS
– osloveni filozofií Platóna i Aristotela (jím hlavně) – rozvoj vědy (vše vytvořil Alláh – mohou to zkoumat), představitelé:
Avicenna (lat.) – vynikající lékař a přírodovědec, pocházel z dnešního Uzbekistánu
Averroes – ze šp. Córdoby, zabýval se výkladem Aristotelova díla

Středověká filozofie - SCHOLASTIKA

2009-11-25T02:46:00.000-08:00

Středověká filozofie

SCHOLASTIKA
- z lat. schola = škola, fil. se rozvíjí na církevních školách, úkolem bylo – zdůvodňovat zjevenou pravdu a vyvracet námitky proti ní, 9. – 15. století, dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní

- spor o universalia – zda obecné pojmy existují reálně a odděleně od konkrétních věcí (to tvrdili realisté, např. Tomáš Akvinský)
nebo zda jsou to pouhá jména, která si na zákl. poznání konkrétních věcí vytvořil člověk (nominalisté, např. William Occam)

Tomáš Akvinský – pocházel z it. šlechtického rodu, přes silný odpor rodiny vstoupil do dominikánského řádu, studoval na univerzitách v Neapoli, Kolíně n. Rýnem a Paříži, na pařížské univerzitě se stal učitelem teologie, ovlivněn Aristotelem – hl. čtyři příčiny jsoucna, nejvyšší příčinou byl Bůh. Od Aristotela také převzal egocentrismus. Jako jeden z prvních pronesl myšlenku, že vesmír je uzavřený. Zabýval se otázkou poznání – dva zdroje – rozum a víra. Jeho názory byly katolickou církví zakázány.
Tvrdil, že víra je neomylná, formuloval 5 důkazů boží existence:

1. pohyb – prvotní hybatel je Bůh
2. příčina – nic není bezdůvodné, prvotní příčinou je Bůh
3. nutnost, každá věc má nutnost, něco má nutnost samo o sobě a tou je Bůh
4. absolutní stupeň – musí být něco nejvyššího = Bůh
5. cíl – vše směřuje k jedinému cíli – Bůh, posmrtný život

Tvrdil, že tím, že se lidstvo dopustilo prvotního hříchu, bylo potrestáno soc. nerovností, a že světská moc má být podřízena moci duchovní.

Středověká filozofie - PATRISTIKA

2009-11-25T02:44:00.000-08:00

Středověká filozofie
- patristika, scholastika, arabský aristotelismus

PATRISTIKA
- důležitou roli hráli církevní otcové, kteří vytvořili z křesťanských zákonů fil. – teologické učení
- 3 fáze:
1. apologetika – 1. a 2. stol. n. l. – obrana křesťanství, představitelem byl Justýn Mučedník, Tertuliánus – „Věřím, protože je to protismyslné.“ = chtěl ukázat, že jsou 2 zdroje poznání – víra a rozum, víra stojí nad rozumovým poznáním, filozofie se podle něj měla stát služkou teologie.

2. dogmatika – 3. a 4. století, doba církevních koncilů – stanovily zákl. pravidla

3. systematika – vytvořen jednolitý systém – Aurelius Augustinus (sv. Augustýn) – pocházel z Afriky, pod vlivem Ciceronových spisů se začal zajímat o filosofii, nejdříve vyučoval řečnictví v Římě a v Miláně, byl skeptik, novoplatonik, křesťan – pokřtít se nechal ve 33 letech, stal se biskupem.
Spisy – O boží obci - existují dva světy – pozemský (Kain) a božský (Ábel). Odmítal předkřesťanské myšlení. Základem živé bytosti je vůle, v poznávacím procesu se východiském stává vlastní vnitřní pochybnost. Zdrojem všech věcí je Bůh – zasahuje do dění tohoto světa. Dále vychází ze zásady „věř, abys rozuměl“ – přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, pomáhá lépe poznat Boha a stvoření světa. Byl zastáncem učení o predestinaci – předurčení člověka ke hříchu.

BUDDHISMUS

2009-11-25T02:43:00.000-08:00

BUDDHISMUS

- zakladatel Sidhárta Gautama - titul Buddha (osvícený) - vysvobodit se člověk mohl z kterékoliv kasty (ad hinduismus) při spořádaném životě. Pocházel z královského rodu, 7 let žil v askezi, došel k osvícení.

Podstatou jeho učení jsou čtyři vznešené pravdy:
1. život je utrpení
2. příčinou utrpení je žádostivost
3. žádostivosti se člověk musí zbavit
4. tak dosáhne nirvány – stavu buddhy
- je ateistický, nemá bohy
- zavádí pojem dharma – elementární částice, ze které se skládá veškeré bytí
- neexistuje nic, jen neustálý pohyb a změna

Morální pravidla:
1. nezabíjej živé
2. neber, co ti nedávají
3. nemluv nepravdu
4. nepij opojné nápoje
5. nebuď necudný

- rozdělil se na Velkou (Buddha = bůh) a Malou školu (Buddha je nejvyšší představený)
- v Číně vznikl zen-buddhismus – podstatou je dosažení osvícení – pouze pro zasvěceného
- člověk se učí sebekázni – ovládání sebe sama

ISLÁM

2009-11-25T02:41:00.000-08:00

ISLÁM

- zakladatelem je Mohammed, pocházel z Mekky, inspirovalo ho žid., křesťanství i pohanství, oženil se v 25 letech s bohatou vdovou Chadimou, ve 40 letech se mu zjevil archanděl Gabriel, ukázal mu nebe a seznámil ho s Alláhem
- stoupenci jsou muslimové
- islámský letopočet se datuje od r. 622 n. l., kdy Mohammed dobyl Mekku
- posvátnou knihou je Korán – skládá se ze 114 súr (veršů), dále ze 7 článků víry:
1. Víra v jediného boha Alláha
2. Víra v anděly
3. Víra v Písmo svaté (Korán)
4. Víra v proroky (Mohammed, Kristus)
5. Víra v soudný den
6. Víra v den vzkříšení
7. Víra v dobro a zlo

- mají 5 zákl. morálních pravidel:
1. uznávat Alláha
2. modlit se 5x denně
3. dodržovat postní měsíc Ramadán – od východu do západu slunce
4. podpora chudých – 2,5% ze svého výdělku
5. 1x za život vykonat pouť do Mekky - titul Hadži (vykoná když je na vrcholu svých sil)

Křesťanská a renesanční filosofie - KŘESŤANSTVÍ

2009-11-25T02:38:00.000-08:00

Křesťanská a renesanční filosofie

Filosofie ve středověku
- vycházela z fil. antické
- na počátku období se obhajuje, systematizuje křesťanství
- náboženství
KŘESŤANSTVÍ – 3 hl. proudy: římskokatolický, pravoslavný, protestantský. Vzniklo z židovského náboženství a navázalo na fil. myšlení helénismu. Vzniklo v Judei – království mezi Mrtvým a Středozemním mořem, které se na počátku letopočtu stalo řím. provincií. Na významu nabyla skupina křtěnců vedená Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem (dožil se 33 let). Ježíš byl považován za očekávaného spasitele, jeho matkou Marie, otec Bůh, narodil se v Betlémě, žil v Nazaretu, po jeho opuštění hlásá evangelia
- bylo jednou z židovských sekt – měli ale pokrokový program, bylo univerzální pro všechny lidi (bohatý, chudý, muž, žena), usilovali o dosažení sociální spravedlnosti a obnovení morálních a náboženských norem

- apoštolové šířili Ježíšovo učení, nejvýzn. byl Pavel, dostal se do Říma, v Římě byli křesťané pronásledováni až do r. 313 – císař Konstantin vydal edikt Milánský – křesťanství zrovnoprávněno s ostatními kulty, r. 325 se konal koncil v Nikáii – stanovena zákl. dogamta

- zákl. textem je Bible – skládá se ze Starého a Nového zákona
- Starý zákon – 5 knih Mojžíšových, Knihy proroků, Svaté spisy
- Nový zákon – Skutky apoštolů (o životě prvních křesťanů), epištoly (Listy apoštolů), evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), Zjevení sv. Jana (apokalypsa)
- opírá se o deset morálních zásad (Desatero božích přikázání)

Katolický proud – v čele papež se sídlem ve Vatikánu, svatostánkem je katolický kostel, v čele je oltář umístěný směrem na východ, je tam věčné světlo – značí přítomnost boha; vyznávají 7 svátostí (křest, svátost smíření – vyzpovídání se a rozhřešení, svátost eucharistie – svaté přijímání, svátost stavu manželského, svátost biřmování – křesťanská dospělost, svátos kněžství, svátost posledního pomazání), říkají, že Kristus je bůh.
Pravoslavní – v čele stojí patriarcha – je jich více, svatostánek – pravoslavný kostel, místo oltáře je ikonostas (zeď s obrázky svatých, kde je vchod do místnosti, kde probíhá část obřadu), obřadní řečí je stsl., Kristus je člověk.

Protestanté = evangelíci, nemají představeného,nemají svátost smíření, kněžské funkce mohou zastávat i ženy, farář může mít rodinu.

Antická filosofie – Helénistická filozofie, Eklekticismus, Novoplatonismus

2009-11-25T02:36:00.000-08:00

Antická filosofie – Helénistická filozofie

Eklekticismus

- vycházeli z různých směrů a vytvořili nový systém
Cicero – hl. řečnictví a politika, používal čistý nehovorový jazyk aby byl srozumitelný všem lidem.
Filón – žid. původu, vycházel ze Starého zákona, řecké filosofie a ještě ho osvítil Bůh. Tvrdil, že Bůh je nepoznatelný a nemá lidské vlastnosti, působí na náš svět silami = ideje, shrnutí sil = logos = prostředník mezi bohem a člověkem.

Novoplatonismus
Plótinos – tvrdil, že existuje jeden jediný prazáklad – všechno vyzařuje, přetéká a vše se z něj vytváří, stupňovité přetékání – to, co je nejblíže, je nejdůležitější. Prazáklad = nejvyšší bytost, vše vyzařuje, záření může také ustat a vše se do něj vrátit:

Antická filosofie – Helénistická filozofie,Stoicismus, Skepticismus

2009-11-25T02:34:00.000-08:00

Antická filosofie – Helénistická filozofie

Stoicismus

- zakladatel byl Zenón z Kitia
- 3 témata: fyzika, logika (založena na senzualismu – smyslu poznání), etika (stěžejní téma)
- poznání – zdůrazňovali smyslové, ale nezavrhovali ani rozumové
- vše je z látky, platí zákon nutnosti
- etika – hl. ideál = blaženost, chápána ta, že člověk žije v souladu s přírodou, pokud ne, je zlý. Má podporovat dobro, bojovat proti zlu, ostatní je lhostejné (např. bohatství, chudoba, hanba, čest,...) - za to, že lidé usilují o lhostejné mohou smysly – klamou nás = afekty, člověk se jich musí zbavit - stav apatie – netouží po lhostejném = ideál stoického mudrce
- měli blízko ke křesťanství, objevuje se myšlenka rovnosti – vztahovala se i na otroky.

Skepticismus
- zakladatelem byl Pyrrhón – účastnil se tažení Alexandra Makedonského, dostal se do Indie – ovlivněn. Tvrdil, že nemůžeme poznat podstatu věci - máme se vzdát jakéhokoliv úsudku - duševní klid. Podle něj pravda není, nemá se o ni usilovat.

Antická filosofie – Helénistická filozofie, Epikureismus

2009-11-25T02:32:00.000-08:00

Antická filosofie

Helénistická filozofie
- silné ovlivňování římské kultury
- neobjevilo se nové téma, navazovalo se na myšlenky Řeků
- nově samostatné vědní disciplíny (medicína)
- hl. témata – etika, gnoseologie
- fil. ovlivňována křesťanstvím

Epikureismus
zakladatel Epikuros – vycházel z atomistů, tvrdil, že se atomy nahodile pohybují, zachránil lidem možnost volby, člověk musí být za svou volbu odpovědný. Nejvýzn. téma – etika. Za nejvyšší dobro považoval slast = duševní blaho, nepřítomnost utrpení. Hl. zdrojem utrpení je strach – lidé se nejvíce bojí bohů a smrti – je to neopodstatněné, bohové do světa nezasahují – neexistují, a dokud žijeme, není smrt, až přijde smrt, nejsme tu my - necítíme utrpení.
Římský básník Horatius – stoupenec vulgárního epikúreismu – víno, ženy, zpěv, člověk si má život plně vychutnávat a oddávat se slastem, neřestem a rozkoším tělesného charakteru.

Antická filosofie – Systematická - Aristoteles 2. část

2009-11-25T02:30:00.000-08:00

Antická filosofie – Systematická - Aristoteles 2. část

3. metafyzika – zabývá se tím nejobecnějším – vztahem obecného (zastupuje množinu předmětů, např. židle, člověk) a jedinečného (originální, neopakovatelné). Říkal, že reálně existuje jen to jedinečné.
• Pojetí idejí – idea je skutečné jsoucno (realita), je součástí věci - věc je také skutečné jsoucno. Každá věc se skládá z látky a formy (tvar), látka je možnost, která se díky formě stává skutečnou. Idea je podstatou věci a můžeme ji poznat.
• 4 příčiny jsoucna:
a) látková – vše je z nějaké látky
b) formy – tvar, který je dán látce
c) působící – někdo musí působit, aby dal tvar
d) cíle – vše vzniká za nějakým účelem
• Prvotní hybatel – někdo, kdo dal první impuls, ale dál už nezasahuje – jde to podle zákonů.

4. etika (jako vědu, dílo Velká etika) + politika (komentáře k ústavám tehdejšího světa) – úzce spolu souvisí:
• Člověk má žít přirozeně, rozumně ve spořádané obci.
• Vztah mezi člověkem a občanem a státem má být založen na kritériu obecného prospěchu a štědrosti.
• Nejlepší státní zřízení:
a) monarchie – jeden sleduje obecný zájem
b) aristokracie – vláda nejlepších
c) politeia – vláda většiny
• Špatné vlády (sledují své zájmy):
a) tyranie – vládne sobec
b) oligarchie – vláda nejbohatších
c) demokracie – vláda nemajetných

5. řečnictví a básnictví – dílo Poetika

Článek podporuje:
židle, stoly, lamelové polohovací rošty, matrace

Antická filosofie – Systematická - Aristoteles 1. část

2009-11-25T02:27:00.000-08:00

Antická filosofie – Systematická

Aristoteles
narodil se ve Stageiře (na severu Řecka), v 17 letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akademie (na 20 let). Po Platónově smrti se stal 3 roky vychovatelem Alexandra Makedonského, když nastoupil na trůn, vrátil se do Athén - vlastní škola Peripatetická – knihovna – chtěl pro své žáky co nejlepší vzdělání. Po smrti A. Makedonského mu hrozil trest smrti („spojenec“ nepřítele – Makedonie) - odešel z Athén.
Jeden z největších myslitelů v dějinách, vševědec, chtěl systém propojující materiální a idealistický proud (dva extrémy). Napsal 100ky děl – 6 témat:

1. logika – založil jako vědu, dílo Organon, věda o správném usuzování, zákl. prvky:
• pojem – mezičlánek mezi slovem a jeho představovaným obsahem
• pojmy se spojují v soudy – nějaký výrok, každý soud se skládá z:
- subjekt – to, o čem se mluví
- predikát – to, co se tvrdí
• úsudek – výrok odvozený z jiných soudů, Aristotelův sylogismus: obecná věta+speciální věta = závěr
• Formuloval zásady induktivní metody – sbírají se různé údaje a z nich se vytváří závěr.
• kategorie – základní pojmy, které slouží k třídění poznatků

2. fyzika – výklad přírody v nejširším slova smyslu
• Vesmír se skládá ze dvou částí:
- pozemská – 4 neustále měnící se živly (oheň, voda, země, vzduch)
- nebeská – jediný neměnný, dokonalý živel = éter
• Zformuloval koncepci egocentrismu.
• Zakladatel zoologie. (dílo O vzniku živočichů)
• Všechny živé bytosti se skládají z těla a duše, duše je podstata bytosti, je stupňovitá:
a) vegetativní – rostliny, živočichové, člověk
b) smyslová – živočichové, člověk
c) rozumová – člověk
• Každý smysl přináší informace ze svého zorného pole, šestý smysl v srdci nám je systematizuje.

Antická filosofie – Systematická - Platón 2. část

2009-11-25T02:21:00.000-08:00

Antická filosofie – Systematická - Platón 2. část

ovlivněn Hérakleitem – materialista, Parmenidem – idealista, Sokratem, Pythagorovci – mystika
- ideje – nejdříve obecný pojem vyjadřující podstatu, postupně dva světy (svět idejí – skutečno, svět smyslový – pouze napodobení skutečna)

Duše – prvek mystiky, má tři části:
1. myšlení
2. city – sídlí v hrudi
3. žádostivost – touha, v podbřišku
Duše je nesmrtelná, ale pouze v myšlenkové části, po smrti se rozhoduje, jestli bude pokračovat na tomto světě nebo se může vrátit do blaženosti – musí vést morální život
Morálka – lze se jí naučit, dobro se dá poznat. Podstatou etiky je dostat se do světa idejí -člověk musí být: 1. moudrý – moudrost souvisí s rozumem 2. statečný – důležitou roli hrají city s vůlí 3. uměřenost – rovnováha mezi prožitkem a askezí (askeze = odříkání si) 4. spravedlivý – předchozí ctnosti jsou vyváženy, v rovnováze

Poznání – dvě části:
1. nižší – smyslové – týká se jevů, pomíjivé, nestálé
2. vyšší – rozumové – duše si rozpomíná na svět idejí (anamnésis) (ad dílo Menón)

Názory na stát – na počátku vše kritizoval, v konstruktivní fázi vytvořil vlastní představy, jak by měl stát vypadat, stát považoval za makroanthropos (velké tělo) – skládá se z určitých částí, které musí být v harmonii a musí podřizovat čtyřem ctnostem. Ve společnosti žijí 3 stavy:
1. výrobci – zajišťují hmotné statky
2. strážci – chrání stát před vnitřními i vnějšími nepřáteli
3. vládci – mají moudře řídit stát a vše podřizovat dobru
Právo na soukromý majetek a život mají jen výrobci, strážci a vládcové se nezabývají výdělečnou činností – nemají mít majetek ani soukromý život.

Nejlepší formy vlády:
1. aristokracie – vláda nejlepších, sledují obecné zájmy
2. timokracie – vláda založená na principu cti
3. demokracie – formální rovnost, ale byla pro ně nepřirozená

Antická filosofie – Systematická - Platón 1. část

2009-11-25T02:18:00.000-08:00

Antická filosofie

Systematická filozofie

Platón

- pocházel ze zámožné rodiny z Athén
- k filozofii byl přiveden Hérakleitovým pokračovatelem – Kratylos, ve 20 letech se stává žákem Sokrata, po jeho popravě na 12 let opustil Athény – studoval, cestoval (např. Sicílie, Egypt), když se vrátil, založil vlastní filosofickou školu – Akademie (název podle místa postavení – park zasvěcený bohu Akadémovi)
- dochovalo se téměř celé jeho dílo – většinou psaná formou dialogu, jednajícími byli on, Sokrates, Gorgiás a další významné osoby z jeho života, psal ve verších, používá metafory)

4 období spisovatelské činnosti:

1. raná – pod silným vlivem Sókrata, nejdůležitější dílo – Obrana Sókratova – fiktivní Sókratova obhajoba před soudem, zdůvodnění jeho činnosti - neodůvodněná poprava
2. přechodné – vymaňuje se ze Sokratova vlivu, pomalu své myšlenky, díla – Próthágorás a Gorgiás – polemika s názory sofistů
3. zralé období – vlastní filozofie, díla: Faidros – myšlenky o idejích a duši, jak to znázorňoval platonský trojúhelník
4. pozdní období – pol. činnost, díla – Nomoi – zákony, Kritiás – o bájné Atlantidě, která měla dokonalý systém, vzor pro Athéňany, jaká z jeho pohledu měla být společnost

Antická filosofie – Antropologická - Sokrates

2009-11-25T02:17:00.000-08:00

Antická filosofie – Antropologická

Sokrates

- nebyl členem žádné školy, působil sám za sebe
- hl. oblastí, kterou se zabýval – morální zásady = etika, pokud je člověk zná, pak se dle nich může chovat
- nic nenapsal, ani o sobě, psali o něm druzí – rozporuplné názory, složité najít jaký opravdu byl
- narodil se v Athénách – první velký filosof, který se zde narodil
- nejdříve se vyučil sochařem, účastnil se Peloponéských válek, po návratu se věnoval filozofii
- oženil se, jeho žena Xantypa – nadávala mu, že nenosil peníze
- vyučoval zdarma
- nenapsal žádný spis
- provozoval filozofii v athénských ulicích, výuka byla založena na dialogu, dvě fáze:

1. destruktivní část – vzešel z ní výrok: „Vím, že nic nevím.“ Nechal druhého hovořit, pak mu dával otázky, kterými zpochybňoval jeho názory.

2. konstruktivní část – kladl otázky, druhý odpovídal a tím si vytvářel nový názor, závěr
- byl mistr v kladení otázek, propracovaný systém otázek
- etika – hl. téma – výrok „Poznej sebe sama.“ Tvrdil, že zlo je způsobeno lidskými smysly a neznalostí dobra. Tvrdil, že morálce se lze naučit. (dnes etický intelektualismus)
- odsouzen k trestu smrti (vypití bolehlavu) – údajně kazil mládež

Antická filosofie – Antropologická - Sofisté

2009-11-25T02:15:00.000-08:00

Antická filosofie

Antropologická filosofie

Sofisté
- učitelé moudrosti, měli propracovanou vzdělávací soustavu (za peníze)
- působili v Athénách v době jejich rozkvětu
- přednášeli zákl. práva, politiky a ekonomiky
- význam – upozornili na význam sdělitelnosti poznatků a na úlohu jazyka, první se zaměřili na člověka a na úlohu myšlení
- hl. věc, kterou se zabývali je otázka pravdy

Próthágorás – žádná absolutní (objektivní) pravda není, pravda je subjektivní (relativní). Jedna stejná věta může být z úst jednoho člověka pravdivá, z úst druhého nepravdivá. Člověk, který dokázal přesvědčit ostatní, má pravdu. Když nepomáhají prostředky jazykové, má se sáhnout k násilí.

Gorgiás – skeptický k otázce pravdy = nic neexistuje, a pokud něco je, tak to nemůže člověk poznat. I kdyby bylo možné něco poznat, není toto poznání sdělitelné.

Antická filosofie – Kosmologická filozofie - Atomisté

2009-11-25T02:12:00.000-08:00

Antická filosofie

Kosmologická filozofie

Atomisté
zakladatelem školy byl Leukippos, dochoval se pouze jeden jeho výrok – náhoda neexistuje, vše má nějakou příčinu

Hl. představitel – Demokritos
pocházel z Abdéry (S Řecko), byl z vyšších vrstev, hodně cestoval a vzdělával se, měl encyklopedické znalosti. Napsal dílo, které se celé nedochovalo, ale dochoval se seznam spisů, které se zabývaly obory – matematika, fyzika, astronomie, logika, etika, estetika, geografie, anatomie atd.
Inspiroval se Leukippem – předpokládá existenci jsoucna i nejsoucna (plného i prázdného prostoru). V nejsoucnu se pohybují nejmenší dále již nedělitelné částice – atomy. Vlastností atomů je pohyb, nejsou stejné, liší se tvarem a velikostí. Atomy se víří podle zákona tíže, dochází ke srážkám (dva nestejné atomy se odrazí, stejné se shlukují – z těchto shluků vzniká i lidská duše).
Náhoda neexistuje, vše má své zákony. Posmrtný život neexistuje – po smrti se atomy rozpadnou zpět na malé částečky. Kladl důraz na rozumové poznání, ale nezavrhoval smysly. Tvrdil, že každá věc je složená z vlastních atomů, které vstoupí do našich smyslů – informace o věci.
Zabýval se i etikou – člověk by se měl snažit o dosažení blaženosti – tj. klidná a spokojená mysl. Blaženosti lze dosáhnout, když je člověk v harmonii, je uměřený, nezávislý na smyslových požitcích a pomíjivých věcech.

Antická filosofie – Kosmologická filozofie - Eleaté, Mladší fyzikové

2009-11-25T02:08:00.000-08:00

Antická filosofie

Kosmologická filozofie

Eleaté
v opozici vůči Hérakleitovi, důraz na rozumové poznání, poukazují na vztah mezi pravým poznáním a pouhým zdáním
- založení této školy inspiroval Xenofanés – odmítal antropomorfní představu o bozích, tvrdil, že je jeden dokonalý bůh – je všude, ve všem, není podobný lidem
Parmenidés – zakladatel, odmítal smyslové poznání – jeho výsledkem je pouhé zdání, vyzdvihuje rozum – vede nás k pravdě, v rozumu není pohyb - pohyb neexistuje. „Jen jsoucno je, nejsoucno není.“ Jsoucno – vše kolem nás, jedno neměnné, věčné; nejsoucno – nic.

Zenón z Eleje – podporoval a obhajoval Parmenidovy názory praktickými důkazy – 60 aporií (Achilles a želva, letící šíp), chtěl dokázat, že rozum může zpochybnit i nepochybnou smyslovou skutečnost. Byl proti klasické představě prostoru.

Mladší fyzikové
vyházeli ze školy Eleatů a z Hérakleita

Empedoklés – lékař, státník, básník. Vychází z myšlenek jiných škol, byl první, který tvrdil, že jsou čtyři rovnocenné pralátky – oheň, voda, vzduch a země. Zavádí pojem energie – z pralátek se uvolňují částečky a opětovně se seskupují - dva druhy energie:
1. láska – spojuje částečky
2. svár (nenávist) – uvolňuje částečky
Tvrdil, že hmota je z látky a je nezávislá na energii. Vytvořil jednoducho vývojovou linii:
1. rostliny
2. živočichové
3. člověk

Anaxágorás
byl starší, ale z Empedokla vycházel. Pocházel z Malé Asie. Jako první přinesl filosofii do Athén – tehdejší centrum antického dění. Chtěl podat důkazy o přír. zákonech (vyvracely existenci bohů), z Athén byl vyhoštěn. Odděluje hmotu a energii (typické pro mladší fyziky), vytvořil pluralistickou koncepci – existuje nekonečné množství odlišných prvků = semen. Každá věc vzniká ze svého semene, k vzniku je potřeba nějaký podnět - veškeré děje způsobuje abstraktní božský duch = nús (energie). Tvrdil, že na počátku světa byl chaos, svět uspořádal nús.

Antická filosofie – Kosmologická filozofie - Pythagorovci, Hérakleitos

2009-11-25T02:04:00.000-08:00

Antická filosofie

Kosmologická filozofie

Pythagorovci
- fil. škola, měla znaky mystické sekty, vycházela ze skutečných i tradicí Pythagorovi připisovaných názorů, Pythagoras po sobě nezanechal písemné památky
- škola na jihu Itálie ve městě Krotón
Pythagoras – hl. představitel, pocházel s ostrova Samu, za své názory byl pronásledován, poprvé použil pojmu filozofie a kosmos = uspořádaný svět (mezi vším jsou číselné vztahy). Za sjednocující princip světa považovali harmonii vyjádřitelnou číselnými vztahy, ne pralátku, harmonii odvodil z hudby.
Pythagorovci uctívali čísla, nejmagičtější bylo číslo 10 – obsahuje princip, z něhož je vyvozen kosmos, vzniká ze součtu 1+2+3+4=10. Čísla v součtu mají své významy:
• 1 – bod, základ všeho
• 2 – spojnice dvou bodů
• 3 – tři úsečky, z nichž vzniká plocha
• 4 – prostor (ze tří trojúhelníkových ploch)
Tato škola kladla velký důraz na morálku, měli představu o věčném koloběhu kosmu, z toho odvozovali převtělení lidské duše, aby se duše z koloběhu vysvobodila, musela ctít etické zásady.

Hérakleitos
- nebyl členem žádné filosofické školy, první znaky fil. systému, samouk
- nejslavnější výroky: „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.“ „Vše plyne, nic netrvá“
- zakladatel dialektiky – nauka o vývoji, - každá věc se skládá ze dvou protikladných sil, mezi nimi probíhá neustálý boj, což je hybná síla vývoje
- za pralátku považoval oheň – chápal ho jako výchozí energii, iniciátor, hybný činitel, neustále se mění - logos (rozum, řád) – zabraňuje tomu, aby změny způsobovaly chaos, je to obecný zákon (zákony vesmíru, přírody), podle něhož se řídí celý svět. Moudrý člověk má tento zákon poznat a žit v souladu s ním.

Antická filosofie – Kosmologická filozofie - Míléťané

2009-11-25T02:01:00.000-08:00

Antická filosofie

Kosmologická filozofie

Míléťané
- filosofická škola, která se zabývala problémem prapočátku světa, hledají pralátku – sjednocující prvek (arché), ze které svět vzešel
- název podle města Milétos, kde škola vznikla
- pralátka – konkrétní nebo neurčitá, není to mrtvý stavební materiál, ale živá oduševnělá hmota
- založila fyzikální obor – učení o hmotě (její základy)

Představitelé:
Thales – pův. obchodník, také matematik (Thaletova kružnice) a astronom, formuloval matematické poučky, nenapsal žádné dílo, o jeho myšlenkách se dovídáme od ostatních filozofů, pralátkou podle něj byla voda a Země plave na vodě.

Anaximandros – autorem prvního filozofického spisu, který se ale nedochoval, jmenoval se O přírodě, přešel od konkrétně chápané látky k nekonkrétní, za pralátku považoval apeiron = látka absolutní, nezničitelná, smysly nepostihnutelná, neurčitá. Země se podle něj volně vznáší v prostoru, dříve byla v kapalném stavu, pak se začala vysušovat, a tak vznikli suchozemci, byl autorem první řecké mapy tehdejšího známého světa.

Anaximenés – pralátka – neobecný, nekonkrétní vzduch = apeiron aer.

Antická filosofie – kosmologická a antropologická - ÚVOD

2009-11-25T02:00:00.000-08:00

Antická filosofie – kosmologická a antropologická

ANTICKÁ FILOSOFIE

- začíná na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem, trvá do 6. stol. n. l.
- položila základy euroamerické civilizace, dělí se do 4 etap:

1. kosmologická filozofie – zabývala se podstatou našeho přírodního světa
2. antropologická filozofie – zabývá se člověkem, společností
3. systematická filozofie – tvorba fil. systému
4. helénistická filozofie – pronikání mystických prvků do fil.

Proč vznikla filozofie v Řecku? V Malé Asii se střetávaly dvě tehdejší nejvyspělejší kultury východní a středomořská. Praktické potřeby vedly k systematizaci poznatků o světě. Řecké náboženství nemělo jednolitý systém, umožňovali rozdílný výklad.

Rysy:
1. snaha o rozumový výklad světa
2. fil. označovala vše, k čemu člověk mohl dospět rozumem nebo zkušeností, poznáním

Filozofie - obecně

2009-11-25T01:57:00.000-08:00

Filozofie
je řeckého původu (filein = milovat, sofia = moudrost  milovat moudrost). Moudrost je vždy více než vědomost.
Filozofie se zabývá – učí klást otázky a vybízí k hledání odpovědí. Těžší je formulovat otázku – pro odpověď je záchytným bodem.
Vědy se dělí na reálné a formální. Reálné jsou humanitní a přírodovědné – popisují realitu. Formální – např. logika, matematika. Filozofie do tohoto rozdělení nepatří, je založena na rozumovém poznání.
Vztah filozofie a ostatních věd:

1. středověk – služka věd, úkolem je dávat poznatky z jiných věd dohromady, tvořit systém
2. vychází z poznatků věd a zpracovává je pro zodpovězení svých otázek
3. samostatná disciplína nezávislá na ostatních vědách (dnešní doba)

Filozofie se zabývá podobnými názory jako teologie (věda o náboženství), s tím souvisí dva názory:
1. Filozofie a teologie jsou v rozporu, filozofie nevychází z víry.
2. Mezi filozofií a teologií je jednota v předmětu, kterým se zabývají.

Rozdíl mezi filozofií a mytologií – ve filozofii nevystupují nadpřirozené bytosti.

TEOLOGIE, PRÁVO, FILOZOFIE

2009-11-25T01:55:00.000-08:00

TEOLOGIE – nauka o bohu a náboženství

PRÁVO – soubor norem vdaných a uznaných státem, které jsou pro společnost závazné, jejich dodržování je vynucováno státní autoritou

FILOZOFIE - soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, kladení otázek. Nemá jasně vymezený předmět, jímž se zabývá, snaží se zařadit jednotlivé jevy života do obecných souvislostí. Vzniká na přelomu 6. a 7. století př. n. l. na západním pobřeží Malé Asie (střet tehdejších vyspělých kultur Řecka, Asie a S Afriky – obchodní křižovatka).
Odvětví:
1. ontologie – zabývá se podstatou bytí
2. kosmologie – principy přirozeného světa
3. filozofická estetika – účelností krásy, co je to krása, vnímáním a hodnocením světa z hlediska krásy a ošklivosti
4. filosofická etika – otázka morálky
5. filosofické teologie – náboženstvím
6. filosofická antropologie – člověkem a společností
7. gnoseologie – možnostmi poznání
8. filozofie přírody – výklad podstaty přírody, zákonitosti přírodního dění
9. logika – formy a zákony správného uvažování
Člověka vede k filozofování:
1. údiv, úžas
2. pochybnost
3. pocit člověka ztraceného ve světě – nutí nás najít smysl vlastního života

Předpoklady pro vznik filozofie:
- předfilozofický postoj člověka ke světu – mýtický postoj – člověk je součástí světa, přírody, nevyčleňuje se z něj, ničemu se nediví, vše je samozřejmé (bohové, přírodní síly)
- teoretický postoj – údiv, úžas, pochybnost – uvědomění si sebe sama, pocit, individuality, člověk se vyděluje z celku světa, diví se obyčejným věcem (východ a západ slunce...)

3 základní filozofické otázky:

Zda skutečnost můžeme poznat a pokud ano, tak jak?
Jaká je skutečnost, která nás obklopuje?
Jaká je naše úloha v této skutečnosti

PSYCHOLOGIE, SOCIOLOGIE, ETIKA, LOGIKA

2009-11-25T01:52:00.000-08:00

PSYCHOLOGIE - Psychologie je věda, která zkoumá duševno člověka a objevuje zákony, kterými se řídí duševní jevy. Jako samostatná věda vznikla v 19. stol. Jedním z nejvýraznějších psychologů byl Moravan židovského původu Sigmund Freud. Psychologie vznikla složením řeckých slov psyché = duše a logos = rozum. Předmětem psychologie je prožívání a chování jedince.

SOCIOLOGIE – Z řeckého soicetas = společnost a logos = rozum, věda. Jako samostatná věda vzniká v první polovině 19. století, za zakladatele je považován Auguste Comte. Zabývá se společností, jejími jevy a vztahy, její strukturou a zákonitostmi jejího vývoje. Formuluje obecné principy společenského vývoje. Snaží se poznat pravidla života sociálních skupin.

ETIKA – filozofická vědní disciplína, jejímž hlavním předmětem je morálka. Pochází z řec. slova éthos = zvyk, obyčej, charakter.

LOGIKA - logos = řeč, řád, struktura nesoucí význam
zkoumá, jak lidé odůvodňují své názory, poskytuje prostředky pro přesné i pravděpodobnostní vyjadřování o skutečnosti, je jádrem argumentace mezi lidmi a poskytuje teoretický základ pro pochopení vědecké metody. Zkoumá formy a zákony správného uvažování.

POLITOLOGIE, EKONOMIE

2009-11-25T01:50:00.000-08:00

POLITOLOGIE
věda zabývající se politikou, jejím předmětem je moc, zabývá se fungováním státu, pol. ideologiemi, stranami, systémy a institucemi a pol. chováním. Jako samostatná věda vzniká v 19. – 20. století v USA, u nás po r. 1989. Z řeckého polis – řecký městský stát a logos – věda, rozum, řád.

VĚDA O MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH
nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami; vývoj a strukturu těchto vztahů. Za subjekty mezinárodních vztahů považujeme suverénní státy – mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území. Předmětem mezinárodních vztahů je proces integrace – proces sjednocování v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů. Opačným procesem je desintegrace – původní jednotný stát se rozdělí, oddělí se od něj nějaká jeho část.

EKONOMIE
jako samostatná věda vznikla v 18. století. Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje (suroviny) k výrobě užitečných statků a jak je rozdělují mezi různé skupiny.
Má dvojí úlohu:
1. popisuje, vysvětluje a předvídá ekonomické jevy
2. aplikuje poznání
Ekonomie se dělí na makroekonomii a mikroekonomii. Makroekonomie zkoumá ekonomiku jako celek (ekonomie státu, inflace), mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (hosp. domácnosti apod.).
Předmětem zkoumání ekonomie je ekonomika – specifická struktura vzájemných vztahů určených k uspokojování potřeb. Ekonomie využívá poznatků mnoha jiných vědních disciplín (matematika, statistika, filozofie, sociologie…)

Věda, vztah filosofie a vědy

2009-11-25T01:48:00.000-08:00

1. Věda, vztah filosofie a vědy

Věda je systém objektivně pravdivých poznatků o určitém předmětu, které byly dosaženy určitými metodami. Její zárodky jsou už v pravěku – Sumer, Indie, Čína, na jejich poznatky navázali Řekové. První vědecké poznatky vznikly při oddělení duševní práce od fyzické. Od Řecka až do Průmyslové revoluce měla věda vysvětlující funkci.

Vědy dělíme:
1. přírodní – biologie, fyzika
2. společenské – psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, etika, filozofie, teologie, právo
3. formální – matematika, logika

Funkce vědy v současnosti:
1) Gnoseologická – poznávací
2) Prognostická – předpovídací
3) Výrobně praktická

Teorie vědy:
- vysvětlení zákonitostí
- důkazy
- vědění o určitém předmětu

Každá teorie vznikla z hypotézy neboli domněnky.