ETIKA A FILOZOFIA

Etika a filozofia - obsah

2011-03-07T01:45:00.001-08:00

Kant - Mravní dobro 2.

2009-12-20T10:41:00.000-08:00

Kant - Mravní dobro 2.

Pojem mravního dobra má dva aspekty či implikace:

První aspekt je aspekt hodnoty (v mravní linii). Je to mravní dobro jakožto vnitřní kvalita lidského skutku.
Druhým aspektem pojmu mravního dobra je aspekt cíle (v mravní linii). Je to dobro jakožto to, k čemu člověk směřuje, co si bere ve své mravní činnosti jako cíl; dobro, pro které se děje činnost člověka jakožto svobodného činitele.

Jde tu o dva různé aspekty, nikoli o dvě různé věci. Každá (pozitivní) hodnota je potenciálně cílem, protože každá (pozitivní) hodnota znamená vnitřně dobrou kvalitu nějakého úkonu nebo nějaké věci. A každý cíl má hodnotu. Je to věc perspektivy: tyto dva pojmy patří do dvou různých řádů: do řádu specifikace a do řádu provedení.

Řád specifikace je řád toho, co specifikuje mravní skutek (činí ho takovým, jaký je). Hodnota patří do řádu specifikace. I cíle uvažované v perspektivě jejich vnitřní kvality jsou uvažovány jako hodnoty.

Řád provedení je řád samotného vykonání skutku. Jde tu o cílové zaměření, o dobro jako cíl. I hodnoty uvažované v perspektivě provedení jsou uvažovány jako cíle.

Kant - Mravní dobro 1.

2009-12-20T10:40:00.000-08:00

Mravní dobro 1.

Každé jsoucno je ontologicky dobré, ale každé jsoucno není mravně dobré. Mravní dobro nemá stejný rozsah jako dobro ontologické. Je to zvláštní případ ontologického dobra. Je to dobro v určité oblasti, ve zvláštním řádu: v řádu naplnění lidského bytí, pokud jde o užívání svobody.

Dobro je, jak jsme řekli, to, co odpovídá přirozenosti jako takové, co ji zdokonaluje a uspokojuje její potřeby, krátce: co odpovídá jejímu cíli. Vlastním a specifickým dobrem člověka tedy bude to, co odpovídá jeho rozumové a svobodné přirozenosti, co mu rozum ukáže jako odpovídající jeho hlubokým tendencím, onomu nezadržitelnému pohybu k většímu bytí, jež ho přitahuje a v němž jedině může nalézt naplnění hlubokého „nedostatku“ své bytosti.

Kant - Každé jsoucno je dobro, Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.

2009-12-20T10:38:00.000-08:00

Kant

Každé jsoucno je dobro

Každé jsoucno je dokonalost pro ně vhodná. Ale to, co je dokonalost pro něco vhodná, je pro ně dobrem. Tedy každé jsoucno je pro sebe dobrem.

Každé jsoucno má nutně dokonalost, jíž je vnitřně konstituováno (tj. reálnou esenci). Ale dokonalost, jíž je jsoucno vnitřně konstituováno, je vhodná dokonalost, a nic mu více neodpovídá ani není pro ně více žádoucí. Proto jsoucno nemůže žádat nic, co nesměřuje ke zdokonalení této přirozenosti. Činnost totiž nemůže směřovat k ničemu jinému ani usilovat o něco jiného kromě toho, co odpovídá přirozenosti.
Potvrzuje to zkušenost, která ukazuje, že všechna jsoucna se ustavičně snaží zachovat sebe v bytí a zdokonalovat se.

Tedy každé jsoucno je dobré, tj. schopné být milováno, být předmětem lásky v té míře, v jaké je. Je to tzv. ontologické dobro. Ontologické dobro je věcně totéž co jsoucno, liší se jen v pojmu. Proto staří filosofové formulovali princip

Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.

Nejsou to synonyma: jsou to odlišné předměty myšlení. Ale jsou konvertibilní, protože tyto předměty pojmů jsou věcně totožné.

Kant - Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího)

2009-12-20T10:37:00.000-08:00

Kant

Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího).

Dokonalé je to, čemu nechybí nic, co náleží k jeho přirozenosti. Zdokonalující je to, co má dokonalost vhodnou pro žádajícího, co tedy odpovídá jeho snaživosti a je příčinou jeho doko-nalosti. Můžeme tedy usuzovat takto:

To, co je žádáno, má povahu cíle. Ale to, co má povahu cíle, nutně znamená dokonalost od-povídající žádajícímu. Tedy to, co je žádáno, je nutně dokonalostí žádajícího.

K první větě: To, co je žádáno, dává pohyb tím, že přitahuje. Ale to, co dává pohyb tím, že přitahuje, má povahu cíle. Tedy to, co je žádáno, má povahu cíle.

K druhé větě: To, co má povahu cíle, je předmětem tendence. Ale takový předmět nutně předpokládá vhodnost neboli úměrnost pro žádajícího: není totiž myslitelné, že přirozenost by měla sklon k tomu, co by ji odporovalo a nebylo jí úměrné. Tak pokrm je dobrý pro živočicha, protože je nutný pro jeho zachování; stejně voda pro rostlinu, kyslík pro vodík.

Kant - Dobro je to, co si všichni žádají

2009-12-20T10:31:00.000-08:00

Kant

Dobro je to, co si všichni žádají.

Lze to ukázat dvojí úvahou: Jde-li o rozumové bytosti, tj. o nás lidi, je patrno, že jsme činní jen tehdy, jsme-li uváděni v pohyb nějakým předmětem, který jsme postřehli svými smysly nebo rozumem jako užitečný, vhodný, odpovídající našim přirozeným tendencím a který nás takto přitahuje. Ale takový předmět, nakolik přitahuje vůli a je vůlí žádán, všichni nazývají dobrem. Naopak to, co po této stránce takto nepřitahuje, ale spíše je s to vyvolat odpor, se nazývá zlem.

Jde-li o nerozumná jsoucna, organická i neorganická, pozorujeme v nich přirozené tendence k tomu či onomu předmětu, které svědčí o tom, že tento předmět jim odpovídá (instinkty, chemická afinita). Ale předmět, který odpovídá takovým tendencím a snahám se jako takový nazývá dobrem.

Tedy jako dobro se chápe to, co si všichni žádají, a něco se nazývá dobrem jen potud, pokud je předmětem nějaké tendence.
Pojem dobra nevyžaduje, aby něco bylo aktuálně žádáno, ale aby mohlo být žádáno. Nevyža-duje se také, aby to byla rozumová snaživost neboli vůle, může jít o žádání v nejširším slova smyslu, tedy o jakoukoli tendenci k dokonalosti, která věci odpovídá.

Je však otázka, čím je dáno, že dobro vyvolává pohyb žádosti, a co tedy je podstatou dobra. Něco totiž není dobrem proto, že je to žádoucí, ale naopak je žádoucí proto, že je dobrem. Tedy žádoucnost neustavuje dobro, ale z dobrosti vyplývá a předpokládá ji. Na tyto otázky odpovídá věta

Ontologické dobro

2009-12-20T10:29:00.000-08:00

Ontologické dobro

Pojem dobra má – jako všechny pojmy – původ ve zkušenosti: dobré ovoce, dobré počasí, dobrý spánek. V tomto čistě zkušenostním stadiu tento pojem znamená něco příjemného, uži-tečného, dokonalého, co můžeme zkušenostně prožívat.

Zvířata nemají ideu dobra, obecný pojem dobra. Mají pouze smyslovou představu, vždy konkrétní, nikdy vyjádřenou v ideji. Např. s určitým souborem představ je spojen příjemný pocit (při příjímání potravy) nebo pocit bolesti (popálení ohněm) a tak se určitá věc vnímá konkrét-ně jako dobrá nebo špatná.

Lidé mají ideu dobra, obecný, rozumový pojem dobra. Ale nejprve je spojen se smyslovou zkušeností, není ještě zbaven čistě smyslových konotací. Je třeba uchopit rozumový obsah obsažený ve smyslové představě a vytvořit ideu, která není závislá na zkušenosti, není s ní spojena. K tomu dochází, když rozumově postřehneme zásadní totožnost mezi dobrem a jsoucnem (bytím).

Kant - Poznámka k autonomii 2.

2009-12-20T10:26:00.000-08:00

Kant - Poznámka k autonomii 2.

Tento proces interiorizace je dvojí: interiorizace rozumem a interiorizace láskou. Autonomie lidské bytosti znamená plnit zákon – zákon někoho jiného – který přijala za svůj rozumem a láskou.

Když jsem pochopil, že zákon je spravedlivý a dobrý, pak když poslouchám zákon, poslouchám svůj vlastní rozum. Proto je rozum bezprostředním pravidlem lidských skutků. To je první stupeň autonomie. Ale tento stupen nevylučuje služebnost, pokud naše srdce zůstává špatné a naše vůle fakticky obrácená ke zlu. Přijal jsem tento zákon rozumem za svůj, ale ze strachu, a zákon mi působí nátlak, protože nedělám, po čem touží mé srdce a k čemu má sklon má vůle.

Existuje však druhý stupeň autonomie, který vzniká interiorizací zákona láskou. Láska působí, že ten, koho milujeme, se stává naším druhým já, proto láska i ve svých nejskromnějších formách přináší určitou svobodu.

Člověk, který se zříká své vlastní vůle a plní vůli někoho druhého, protože ho miluje – a miluje-li ho opravdově – má více skutečné autonomie – ať je jakkoli malá – než člověk, který by poslouchal kategorický imperativ z úcty k zákonu a bez jakékoli lásky.

Ale jde-li o lásku v její nejvyšší podobě, o lásku k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sami sebe, pak autonomie ruší veškerou služebnost a láska s sebou nese úplnou svobodu.

Člověk pak koná to, co předpisuje zákon, z lásky k zákonu a k Původci zákona, a tak sleduje nejhlubší touhu své bytosti. Zákon, dokonale interiorizovaný láskou, se pro něho stal sourodý, už není pod zákonem, ale koná to, co miluje. Nedostal se nad zákon, ale nad nutící imperativ, který zákon ukládá.

Kant - Poznámka k autonomii 1.

2009-12-20T10:24:00.000-08:00

Kant

Poznámka k autonomii

Podle Kanta je praktický rozum neboli čistá rozumová vůle absolutně autonomní, tj. není podřízen jinému zákonu než zákonu, který si sám dává. Jinými slovy, důstojnost lidské osoby je taková, že osoba může poslouchat jen sama sebe. Kant nepochybně zaslouží veliké uznání pro to, že ve svém systému zdůraznil důstojnost lidské osoby, je však otázka, zda autonomie pojatá takto absolutně odpovídá skutečné povaze člověka.

Člověk jakožto osoba jistě je autonomní bytostí a má svou autonomii neustále rozvíjet. Ale je-li stvořenou bytostí, nemůže si jako mravní bytost činit nárok na absolutní autonomii. Získává svou autonomii postupně a vždy tak, že je podřízen zákonu někoho druhého, zákonu, který nezávisí na něm, ale na jeho přirozenosti a na Původci přirozenosti.

Ale tato heteronomii není svou povahou služebností, protože onen zákon stanovený někým jiným je zákon naší vlastní přirozenosti – žádá od nás, abychom jednali jako lidé neboli podle toho, čím bytostně jsme, a odpovídá touze naší vůle po dobru. Tato heteronomie se stává služebností teprve tehdy, když se naše vůle obrací ke zlu. Na druhé straně není tato heteronomie neslučitelná s autonomii, protože autonomie mravní bytosti se uskutečňuje interiorizací (přijímáním za své) zákona.

Kant - Poznámka k mravní motivaci 2.

2009-12-20T10:22:00.000-08:00

Kant - Poznámka k mravní motivaci 2.

Kant vylučuje lásku z mravní motivace proto, že požaduje v mravním jednání naprostou nezištnost. Láska je podle něho svou povahou heteronomní a obrácená jen k sobě, je to sebeláska. Tu je nutno z mravnosti vyloučit. Tradiční křesťanská mravnost zná nezištnost neboli čistou lásku jiné povahy. Člověk jí dosahuje postupně. Tato nezištnost sleduje cesty naší přirozené touhy po štěstí, ale podřizuje tuto touhu lásce k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sebe.

Začíná tím, že této lásce podřizuje úsilí o vrcholné štěstí, které chceme ještě pro lásku k sobě samým (i když prvotně pro lásku k Bohu), a vrcholí v tak plné lásce k poslednímu Cíli, že vrcholné štěstí chceme sice pro sebe, ale jen z lásky k tomuto Cíli a že v lásce k tomuto Cíli zapomínáme (aniž od ní můžeme upustit) na úsilí o vrcholné štěstí, protože ho chceme pro sebe pouze z lásky k Bohu. Křesťanství tedy přesahuje veškerý eudaimonismus tím, že neodmítá přirozenou touhu po štěstí a nevylučuje ji z oblasti mravnosti, ale zaměřuje ji k něčemu lepšímu, co můžeme milovat více než vlastní štěstí.

Kant - Poznámka k mravní motivaci

2009-12-20T10:20:00.000-08:00

Kant

Poznámka k mravní motivaci

V realistické filosofii se mravní skutek uvažuje na dvou rovinách: Předně na rovině specifikace (tzv. formální kauzality): skutek má svou vlastní hodnotu na základě své shody s pravidlem mravnosti.

Zadruhé na rovině provedení (tzv. účelové kauzality): na ní závisí jeho definitivní existenciální hodnota, protože i cíl musí být dobrý. V tradiční křesťanské morálce dobrý člověk koná to, co je dobré neboli shodné s mravním pravidlem, pro lásku k subsistujícímu Dobru (finální kauzalita).

Je možná podřazenost v řádu cílů: dobrý čin může být motivován láskou k sobě a osobním zájmem, láskou k sociální skupině atd. a to vše je podřízeno nejvyšší motivací, jíž je láska k Bohu. A je možná podřazenost také ve specifikaci: rozum je nejbližší pravidlo lidských skutků, ale je sám podřízen přirozenému zákonu a ten zase věčnému zákonu.

Ale Kant konstruoval svůj morální systém pouze v řádu formální kauzality a zcela vyloučil řád cílové kauzality. Zachovává sice pojem motivace (který sám o sobě patří do řádu cílů), ale převádí ho do roviny formální kauzality: Je to jediný rozumový „cit“, bezprostředně vyplývající z pojmu zákona, totiž úcta k zákonu. S vyloučením řádu cílů mizí také podřazenost cílů.Úcta k zákonu zaujímá v Kantově etice místo, které má v tradiční křesťanské etice láska k Bohu nade všechno.

Kant - Poznámka k předmětu vůle

2009-12-20T10:18:00.000-08:00

Kant

Poznámka k předmětu vůle

Podle Kanta „všechny materiální principy jako takové jsou stejného druhu a patří pod všeobecný princip sebelásky“.Tato teze je pravdivá, pokud spolu s Kantem uznáme, že motivací naší žádosti je vždy jen libost, kterou od něčeho očekáváme. Libost či potěšení je totiž vždy něco subjektivního.

Ale podle realistické filosofie se rozlišují tři druhy dobra: dobro příjemné (těšící), dobro užitečné a dobro zvané ušlechtilé. Dobro ušlechtilé, tj. dobro, které si žádáme pro ně samotné, nikoli jen proto, že je příjemné nebo užitečné, nemá v Kantově systému místo. Důvodem je Kantovo pojetí lidského poznání, podle něhož neexistuje rozumová zkušenost a zkušenost sebe. To je ovšem problém noetický, nikoli etický. Realistická filosofie uznává reálnou existenci rozumového dobra i možnost jeho poznání.

Kant ovšem mluví o dobru jako o „předmětu vůle“, ale pouze ve smyslu účinku chtění¬, tj. kvality, kterou lidské jednání přijímá od určení vůle, není tedy vnitřní kvalitou samotného jednání.

Kant - Autonomie vůle

2009-12-20T10:17:00.000-08:00

Kant

Autonomie vůle

Naše vůle je buď určována něčím mimo sebe (zákony mimo sebe) a pak je heteronomní, nebo je určována zákony, které jsou v nás samých, a pak je autonomní. Heteronomní jsou podle Kanta všechny etické teorie, které zakládají mravnost na vztahu k nějakému (vnějšímu) dobru, jako je blaženost, nejvyšší dobro, dokonalost apod.

Podle Kanta k nim patří i eudaimonismus. Kantova etická teorie je autonomní. Vyplývá to z povahy mravního zákona. Vůle není určována žádným vnějším dobrem, ale určuje sama sebe, je zákonem sama sobě.

Požadavek autonomie vede k tomu, že ve struktuře etiky a v mravním životě nemá u Kanta místo absolutní poslední cíl člověka. Konkrétně Bůh nemá v této oblasti žádnou úlohu. Jeho existence je sice postulátem praktického rozumu, ale do etiky Bůh vstupuje, až když je celý systém konstituován.

Je to nedokázané tvrzení, které (spolu s postulátem svobody vůle a nesmrtelnosti duše) praktický rozum požaduje pro celkovou harmonii a jednotu systému. Není předmětem vědění, ale víry v tom smyslu, že tento postulát přijímáme pouze ve jménu požadavků mravního jednání.

Kant - Čím má být vůle motivována?

2009-12-20T10:15:00.000-08:00

Kant

Čím má být vůle motivována?

Veškeré chtění musí mít určitý předmět (materii). Ale tento předmět proto ještě není nutně motivem vůle. Určující důvod vůle (její motivace) může být dvojí:

(a) empirický: motivace libostí nebo nelibostí. Tuto motivaci Kant v mravnosti odmítá z důvodů, které jsme uvedli.Vztah k objektu smyslového žádání by vedl do empirismu.
(b) neempirický: rozumová motivace, zásadně odlišná od motivace libostí a nelibostí. V čem tato motivace záleží?

Není to rozumový (nemateriální) předmět vůle, čistě rozumové dobro. Podle Kantových teoretických předpokladů není nám lidem takový předmět vůbec dán. Naše poznání začíná podle Kanta v tzv. názoru. Ale člověk má jen smyslový názor, žádný názor rozumový (místo toho jen tzv. rozvažovací formy a tzv. transcendentální vědomí).

Jako reálný objekt nám tedy není dáno nic rozumového. V mravnosti není vůle motivována ničím obsahovým (materiálním), ale čistě formálním motivem nepodmíněného povinování. Toto povinování má povahu nepodmíněného neboli kategorického imperativu. Základní formule kategorického imperativu zní: Jednej tak, aby maxima tvé vůle kdykoli zároveň mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství.

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru? 2.

2009-12-20T10:13:00.000-08:00

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru? 2.

Kant definuje blaženost jako vědomí rozumové bytosti o příjemnosti života, která nepřetržitě provází celou její existenci. Principem, který se snaží učinit motivem vůle blaženost, je sebeláska.

Každá bytost touží po štěstí, štěstí je nutným motivem jejího žádání. Ale blaženost nemůže být mravním zákonem, protože obsah blaženosti lze poznat jen empiricky. Pojem blaženosti je sice vždy základem vztahu předmětů k žádání, ale sám neurčuje nic specificky.

To, do čeho má každý vkládat svou blaženost, závisí na zvláštním cítění libosti a nelibosti každého člověka a i v jednom a tomtéž subjektu je to podmíněno rozmanitostí jeho potřeb. Tedy subjektivně nutný zákon (ve smyslu přírodního, ne mravního zákona), je objektivně úplně náhodný princip. Mravní zákon musí obsahovat rozumový motiv vůle, který je pro všechny stejný.

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru?

2009-12-20T10:11:00.000-08:00

Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru?

Východiskem Kantovy etiky je povinnost, běžné vědomí povinnosti. Kant odtud odvozuje, čím se má vůle řídit (co ji má určovat neboli motivovat): Mravní povinnost musí platit pro všechny lidi stejně, tedy mravní zásady musí být obecně platné a nutné. Proto praktické principy, které předpokládají objekt (materii) žádosti, nemohou tvořit praktické zákony. Jde-li totiž o nějaký předmět žádání, pak určujícím motivem vůle je libost nebo nelibost, které předmět dává.

Ale o žádném předmětu nelze předem (a priori) vědět, zda bude spojen se slastí nebo strastí nebo bude indiferentní, to lze poznat jen empiricky. Empirické poznání však není obecné a nutné. Proto princip založený na subjektivním poznání libosti nebo nelibosti může být pouze maximou jednání (která platí subjektivně), nikoli zákonem (který platí obecně).

Všechny materiální principy (obsahové, mající vztah k nějakému předmětu) patří jako takové pod princip sebelásky neboli vlastní blaženosti.

Etická teorie Immanuela Kanta

2009-12-20T10:10:00.000-08:00

Etická teorie Immanuela Kanta

I. Kant žil 1724 – 1804. Jeho hlavní etická díla jsou Základy metafyziky mravů (1785), Kritika praktického rozumu (1788), Metafyzika mravů ve dvou dílech (1797).

Kant (zaprvé) odmítá empiristickou etiku, která zakládá mravnost jen a posteriori, na vztahu člověka k dobru jako předmětu smyslově založené zkušenosti. Kant takovou etiku označuje jako eudaimonismus a rozsáhle ji kritizuje.

Kant (zadruhé) sám se snaží založit mravnost a priori, pouze na tzv. kategorickém imperativu praktického rozumu, který je podle něho mravním zákonem autonomního sebeurčování vůle. Jeho etická teorie je typicky deontologická.

Etické teorie teleologické a deontologické, Teorie dentologické

2009-12-20T10:07:00.000-08:00

Etické teorie teleologické a deontologické

Teorie dentologické

Deontologické koncepce vycházejí z představy, že mravní závaznost jednání je dána o sobě, a nikoli ohledem na jakékoli cíle. (Řecké deon, -ontos znamená povinnost.) Mravní povaha kteréhokoli uskutečněného jednání (tj. to, zda je dobré, špatné či mravně indiferentní) tak není bezprostředně závislá na tom, k jakým důsledkům toto jednání vede, ale na ZPŮSOBU JEDNÁNÍ v nejširším slova smyslu.

To ovšem neznamená, že pro zvažování mravní povahy jednání nejsou relevantní úvahy o jeho důsledcích. Např. Kant, jehož pojetí etiky je považo-váno za vyhraněně deontologické, zdůrazňuje roli úvah, které jednání zkoumají z hlediska jeho důsledků. Podstatné však je, že tyto důsledky nelze nahlížet mimo pohnutky, představy či závazky jednajících subjektů.“ (Kolář – Svoboda str. 56 – 57)

Poznámka: vztah deontických a hodnotových soudů

Teleologické teorie jsou tedy charakterizovány slovem CÍL a DOBRO, deontologické teorie slovem POVINNOST.

O povinnosti ovšem mluví i teleologické teorie. A deontologické teorie mluví o mravním dobru a zlu. Jde o to, co je v dané teorii prvotní. Podle deontologických teorií zdůvodnění morálních hodnotových soudů předpokládá nejprve zdůvodnění morálních soudů deontolo-gických, tj. soudů povinnování. Podle teleologických teorie je na prvním místě zdůvodnění hodnotových soudů, z nich pak vyplývá zdůvodnění soudů povinností.

Etické teorie teleologické a deontologické, Teorie teleologické

2009-12-20T10:05:00.000-08:00

Etické teorie teleologické a deontologické

Etické teorie se liší nejen tím, zda pokládají mravní soudy za zdůvodnitelné či nezdůvodnitelné (teorie kognitivistické a nonkognitivistické), ale také – a především – tím, jaké povahy je základní kritérium, podle něhož se lidské jednání pokládá za mravné nebo nemravné. Po této stránce se rozlišují etické teorie teleologické a deontologické.

Teorie teleologické

„Za teleologické jsou pokládány ty etické teorie, které vidí mravní aspekt jednání v jeho směřování k určitým CÍLŮM. (Řecké telos znamená cíl.) V tomto případě ovšem nejde o žádný bezprostřední cíl v tom smyslu, v jakém je rozsvícení lampy cílem, k němž směřujeme tím, že přistoupíme k vypínači a stiskneme jej.

Povaha cílů, které zde máme ne mysli, je jiná. Tyto cíle jsou uvažovány jako jakési konečné vyústění všeho snažení – jsou absolutní. Názory na to, jaké cíle jsou v tomto smyslu absolutní, se pochopitelně liší. Obecně lze říci, že tyto cíle jsou chápány jako jakási hodnota, DOBRO o sobě. Zjednodušeně řečeno, jednání je z hlediska teleologických koncepcí etiky mravné (dobré) tehdy, když nás přibližuje k dosažení absolutních cílů.

Je přirozené, že tímto způsobem se na jednání pohlíží z hlediska jeho důsledků (konsekvencí), a proto teleologicky orientované etiky bývají také označovány jako KONSEKVENCIALISTICKÉ.

Mravní soudy hovořící o jednání podle takového přístupu totiž primárně nevypovídají o motivech jednajících či o jejich povinnostech, ale charakterizují důsledky, k nimž v rámci řetězce kauzálních souvislostí jednání směřuje

Naturalistický omyl 3.

2009-12-20T10:02:00.000-08:00

Naturalistický omyl 3.

Moorova teorie není obecně přijímána. Ale i když nesdílíme jeho názor, že „dobré“ je intuitivně jednoduchý, nedefinovatelný pojem, a máme výhrady i k argumentu otevřené otázky, přesto zůstává důležité zjištění: Proti všem pouze naturalistickým definicím je třeba zdůraz-nit, že mravní slova mají samostatný význam, který se nedá redukovat na empiricko-deskriptivní určení, a to ani tehdy, kdyby tento význam byl s takovými určeními vždy a nutně spojen.

Povahou dobra se budeme zabývat ve zvláštní kapitole.

Poznámka k „morálnímu výroku“

Rozlišujeme výroky DESKRIPTIVNÍ, empirické výroky morální: výroky s morálními predikáty
Morální výroky se dělí na morální výroky s hodnotícími predikáty – např. dobré, špatné, zlé, ctnostné, neřestné, chvályhodné, statečné, zbabělé: morální výroky HODNOTOVÉ, HODNOTÍCÍ, morální výroky s deontickými predikáty – dovolené, přikázáné, zakázané: morální výroky DEONTICKÉ

Naturalistický omyl 2.

2009-12-20T10:00:00.000-08:00

Naturalistický omyl 2.

Na základě tato chápaného významu slov “dobré” a “dobro” se nabízí tento CHYBNÝ ZÁVĚR (omyl): Domníváme se že “dobré” je možno definovat pomocí vlastnosti, jež dobru VŽDY A NUTNĚ náleží (kromě vlastnosti “dobré”). Na základě názoru, že každé dobro je kromě “dobré” také ještě “užitečné”, docházejí např. utilitaristé k chybnému závěru, že “dobré” je možno definovat pomocí “užitečné”.

Tento chybný závěr je podle Moora NATURALISTICKÝ, protože pojem, jímž je “dobré” definováno, je vždycky empirický a deskriptivní. V Moorově smyslu by šlo o naturalistický omyl, také kdyby “dobré” bylo definováno jako “přikázané Písmem a církví”.

Jak argumentuje Moore proti naturalistickému chybnému závěru (omylu)? Uvádí následující argument: Když definuji „dobré“ pomocí empirického predikátu (např. Dobré je užitečné), vzniká tato situace: Mohu definiens (výraz, jímž se definuje) zobecnit a ptát se, zda je dobré. (Je každé užitečné dobré?)

Pak dostanu vždycky v běžné řeči smysluplnou a nikterak triviální otázku. Netriviálnost takových otázek ukazuje, že příslušná naturalistická definice je nesprávná, ukazuje totiž, že „dobré“ a „užitečné“ nejsou totožné. Definuje-li hédonista „dobré“ jako „slastné“, pak se můžeme ptát „Je každé slastné dobré?“ a tato otázka nám připadá smysluplná a nikterak triviální. Jde o tzv. ARGUMENT OTEVŘENÉ OTÁZKY

Naturalistický omyl 1.

2009-12-20T09:58:00.000-08:00

Naturalistický omyl

Řekli jsme, že Humův zákon předpokládá, že deontické a hodnotové predikáty nemohou být definovány popisnými predikáty. O tomto předpokladu podnítil diskusi George Edward Moo-re pod heslem NATURALISTICKÝ OMYL.

Nejprve je třeba objasnit, jak Moore chápe slovo “dobré”. Moore tvrdí, že slovo “dobré” označuje specifickou vlastnost, která je primitivní v tom smyslu, že nemůže být vyložena pomocí žádných jiných vlastností – je nedefinovatelná. V případě “dobrého” jde o jednoduchý, intuitivně postižitelný obsah.

Ale “dobro” lze podle Moora definovat. protože jde o něco složeného: Dobro je to, co je dobré. Dobro tedy má nejméně dva prvky: “něco” a vlastnost “dobré”. Přitom by bylo možné, aby dobro mělo vždy a nutně mimo “dobré” ještě jiné vlastnosti, například “užitečné” nebo “příjemné”.

Humův zákon 2.

2009-12-20T09:57:00.000-08:00

Humův zákon 2.

Hume považuje za nemyslitelné, aby výroky s „má být“ mohly být odvozovány z popisných výroků, které se od nich zcela liší. Tato logická nemožnost se proto označuje jako HUMŮV ZÁKON. Ten říká: žádný hodnotící nebo deontický výrok nemůže být platně odvozen z řady premis, která neobsahuje alespoň jeden hodnotící nebo deontický výrok.

Z čeho plyne Humův zákon? Z toho, že závěr úsudku je logicky správný jen tehdy, vyplývá-li z premis podle logických pravidel. Nesmí proto obsahovat žádné pojmy, které nejsou výslov-ně obsaženy v premisách.

Zdůvodňuje-li se Humův zákon tímto způsobem, pak mu ovšem již předchází rozhodující PŘEDPOKLAD, že mezi deontickými a hodnotícími predikáty na straně jedné a popisnými predikáty na straně druhé neexistují žádné analytické souvislosti, že tedy deontické a hodnotící predikáty nemohou být definovány predikáty popisnými.

(Analytický soud je ten, jehož pojmy spolu nutně souvisejí, analytický soud vykládá obsah pojmu, např. tělesa jsou rozlehlá. Syntetický soud spojuje pojmy, které spolu nutně nesouvisí, např. tělesa jsou těžká.)

Humův zákon 1.

2009-12-20T09:55:00.000-08:00

Humův zákon 1.

Jednoduchou možnost zdůvodnění morálních vět představuje zdůvodnění empirickými deskriptivními výroky. Kdyby se to osvědčilo, bylo by možno morální otázky rozhodovat pomocí empirických věd. Ale je možné z deskriptivních výroků vyvozovat morální výroky? Tohoto problému se týká tzv. Humův zákon.

Na jednom místě svého Pojednání o lidské přirozenosti Hume píše:

„V každém systému morálky, s nímž jsem se dosud setkal, jsem si vždy povšiml, že jeho autor po nějakou dobu postupuje běžnými úvahami a ustavuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, když pojednou jsem překvapen zjištěním, že na místo běžných spon výroků jako „je“ a „není“ se nesetkávám s žádným výrokem, který by nebyl spjat pomocí „má být“ nebo „nemá být“.

Tato změna je stěží zaznamenatelná, má však rozhodující důsledky. Jelikož toto „má být, nemá být“ vyjadřuje nějaký nový vztah či tvrzení, je nutné, aby tento vztah byl prozkoumán a vysvětlen a zároveň aby bylo vysvětleno to, co se zdá docela nejasné – jak tento nový vztah může být odvozen z jiných, které jsou od něho zcela odlišné.“ (III, 1, 1)

Etické teorie kognitivistické, Etický realismus

2009-12-20T09:53:00.000-08:00

Etické teorie kognitivistické

c) Etický realismus

Tato teorie má poněkud zvláštní postavení. Podobně jako naturalismus učí, že morální soudy jsou objektivně pravdivé nebo nepravdivé, ale přitom podobně jako nenaturalismus tvrdí, že mravní soudy nelze redukovat na empirické soudy (soudy o empirické realitě). Etický realismus v jádru říká, že soud „X je (mravně) dobré“ může být pravdivé tvrzení – a to díky tomu, že existuje jistý (objektivní) etický fakt, totiž že X je dobré. Realismus však neumisťuje etické fakty do empiricky přístupného světa. (Kolář – Svoboda str. 60 – 61, 117)

K etickému realismu patří (mimo jiné) také nauky, které zakládají etiku na metafyzických výpovědích. Jsou to například etické teorie středověkých scholastiků a moderních filosofů, kteří na scholastickou filosofii navazují.